O našem prvním dni na Gold Coast se můžete dočíst v postu s názvem Den 1. Tyhle týdeníky bych chtěla psát hodně stručně (což obecně moc neumím) a zahrnout do nich všechno, co se nám stalo. Tak jdeme na to!
Než jsme odletěli, slyšeli jsme ze všech stran, jak jsou tady příjemný lidi. A věřte nebo ne, je to tak. Cokoliv potřebujete a jdete se zeptat, lidi kolem jsou připravení poradit a nemít u toho špatnou náladu. Když si v autobuse nejsme jistí, kde vystoupit, výjimečně milý řidič zastavuje někde v parkovacím pruhu mezi zastávkami, aby se přesvědčil, kde nás má vysadit. A usmívá se u toho! (Mimochodem, za půl hodiny v prázdným buse k nám nikdo nepřistoupil.) Když plavčíci zapichují na pláži něco s nápisem: Surfcraft prohibited (surfování zakázáno), jdeme se zeptat, proč a výjimečně milý plavčík nám vysvětluje, jaký jsou druhy značek a odkud kam je to pro surfy a odkud a kam je to pro bláznivý lidi, co se chtějí koupat ve 20 stupňový vodě (takhle to teda neřekl, ale určitě si to myslel!). A jako přídavek s ním taky proberete ty věci, co se válí ráno na pláži a vypadají jako silikonový implantáty. Vysvětlí vám, že jde o neškodný medúzy a že je můžete klidně házet zpátky do moře. A usmívá se u toho.
Anebo jdete ulicí k moři, kde probíhají stavební práce a je tam spousta lidí oblečených v reflexních vestách a helmách. A některý z těch lidí jsou určený k tomu, aby pomáhali bezpečně přejít chodkyním a chodcům v potenciálně komplikovaný situaci na křižovatce (která ale nikdy nenastává). Stavař nebo stavařka Vás mile pozdraví, usměje se, pak vztyčí značku s nápisem: SLOW (pomalu) nebo STOP, pak na vás kývne, abyste věděli, že můžete jít, a popřeje hezký den. A my jsme u vytržení, protože tohle prostě neznáme.
A taky se tu na ulici všichni zdraví a Adamovi se to líbí a zdraví i lidi, co jsou k nám zády anebo mají sluchátka (ale nezlobí se, když mu neodpovídají).
V prvním týdnu jsme byli dvakrát na velkým nákupu jídla, dohromady to hodilo přesně 100 AUD a něco z toho navaříme a nasnídáme, takže to na zdejší poměry není žádný drama.
Několikrát jsme jedli venku – večeře v restauracích logicky nevychází jako nejekonomičtější volba, ale třeba fast food falafel v kebabu máte za 10 AUD a já ho ani celej nesnědla. Objevili jsme v dochozí vzdálenosti (do 2 km) vegetariánskou / veganskou restauraci Govindas, kde mají all you can eat za 14,90 AUD, takže jsme tam ve čtvrtek naběhli a jedli. A jedli. Kdo zná Dhaba Beas v Praze, byl by jako doma. Vanilkovej puding s halvou – check. Mekáče tu frčí a nemají McFlurry Kit Kat + karamel, takže se vracím ke kořenům = k McSundae s karamelem. Ve fast foodech mají min. 2 velikosti jídel (small – malý, large – velký, ale taky regular – normální) a píšou se k tomu i kalorie. To asi proto, abyste věděli, co si můžete s ohledem na spálený kalorie při ranním běhu a posilování na pláži dovolit.
Paní domácí Isabel má zahradu a na ní spoustu exotických dobrůtek. Takže máme pravidelný přísun domácí marakuji (neboli vášnivého ovoce) a domácích makadamových ořechů.
Miluju KMart – obchoďák se vším, kromě jídla. A to jsem tam byla jen jednou. Mají kompletní vybavení do bytu / domu, oblečení, doplňky, sportovní vybavení. A já jsem nemohla odejít bez starorůžové nádobky na zubní kartáčky a tělové podprsenky a Adam bez slunečních brýlí a kšiltovky. Ekonomická přívětivost velkou výhodou. O nákupech ale někdy příště.
Běžně chodíme denně kolem 10 km pěšky (plus u Adama se k tomu přičítají další kiláčky v tom oceánu se surfem), protože chceme být fit a protože se nám nechtějí platit ty pálky za MHD (jsem zvědavá, jak dlouhou bude trvat, než přestaneme přepočítávat na koruny a porovnávat). MHD tu stojí stejně jednu zastávku jako z konečný na konečnou, což jsme ale dlouho nevěděli a při prvním delším výletu se báli, abychom nepřečerpali kredit v lítaččce. Pípat musíme v mašinkách vždycky než nastoupíte a pak, když vystoupíte. Systém sám spočítá, kolik Vám má strhnout. Místní aplikace na spoje je hrůzostrašná a už nikdy si nebudu stěžovat na českej IDOS. Nikdy!
Všichni tu ale mají auta a všichni nám říkají, že bychom si měli co nejdřív taky jedno pořídit. Cena benzinu se udává v galonech, je hodně pohyblivá, ale aktuálně je to kolem 24 Kč za litr. Na spoustě míst tady ani nejsou chodníky. Řidiči a řidičky ale u přechodů zastavují už z dálky a za ten týden se nám nestalo, že by nám někdo nedal přednost. A mimo přechody jsou taky dost shovívaví. Zvuky na přechodech signalizující, že můžete jít, zní jako světelný meče ze Star Wars (říká Adam).
Byli jsme 2x běhat na pláži, já jsem si poprvé v životě nainstalovala běhací aplikaci od Adidasu a teď řeším, jestli mám vypínat ty její motivační upozornění (aka kupte si nové boty na běhání, dejte si vyšší cíl apod.).
Seznámili jsme se s Honzou a Domčou a Honzou a Míšou – Honzové jsou dva, nejedná se o polyamorní soužití. Jeden Honza (od Domči) je z Děčína, vzal nás hned druhý den do kavárny a pak na surf a taky nás s Domčou pozvali hned potom večer na návštěvu na víno. Je to příjemný, mít komu napsat, když nevíte, kde koupíte zrzavou barvu na vlasy nebo ekonomicky přívětivý víno.
Wild life je všude kolem nás. Po zahradě chodí a lítají různí ptáci a je jich tolik, že přiřadit zvuky, co slyšíte, ke konkrétnímu druhu, je nemožný. Zelenočervený stromy jsou plný zelenočervených papoušků. Na palmách se žlutými plody večeří denně kolem 18. hodiny fakt velký (asi) kaloni. Pořád jsme u vytržení a připadáme si jako v pavilonu ptáků v ZOO. Honza s Domčou nás seznámili s informací, že v v kanálech kolem “našeho” poloostrova jsou žraloci, že je tu občas k vidění krajta a skákaví pavouci, ale žádný drama. Krajta se odplazí a pavouk odskáče (nebo se dá vyluxovat). V kanálech se nikdo nekoupe, takže pohoda.
Adam má od druhýho dne koupený neoprenový vršek na surf a od třetího dne půjčený longboard / třímetrový surf. Já nemám samozřejmě ani surf ani neoprenový vršek na surf (nákupy v outletu jsou na samostatnej článek, ale byla jsem naštvaná, zklamaná a rozčarovaná z obrovskýho nepoměru obchodů s tzv. mužským a ženským oblečením na surf – dalo by se myslet, že je to u oblečení do vody jedno, ale ne, kupovat si jako člověk, co má prsa a pánev širší než ramena, chlapskej vršek prostě nejde. Nehledě na to, že jedinej vršek, co mi byl, byl růžovej a stál víc než 3x tolik, co ten Adamův (mimochodem, žádný vršky na surf neměli ani v KMartu, ani v zastavárně, ani na Gumtree ani na Marketplace, takže mi možná nezbude nic jinýho než pro ten růžovej nakonec jet, takže pozdější humory stranou, jo).
Takže je asi každýmu jasný, že jsme denně u vody. Já klepu kosu, protože zatím fouká dost studenej vítr, ale na druhou stranu, když se otužíte a nevadí vám husina po celým těle, můžete se opalovat i víc dní v kuse, aniž byste se potom celý sloupali.
Adam se samoučí a po večerech kouká na surfový videa. Je vodouch a má nekonečný množství energie. Takže zatímco já jsem se (po značným hecování z jeho strany) odhodlala čtvrtý den celá do vody a po 20 minutách plácání na břiše ve vlnách se surfem byla úplně grogy, Adam je ve vlnách denně klidně 1,5 – 2 hodiny. Podotýkám, že ten třímetrovej surf nosíme denně kilák a půl k vodě a kilák a půl zpět. A když máme jooo náladu, jdeme s ním klidně 2,5 km na vyhlášenou pláž a lidi se nám smějou z aut a nám je to jedno a máme radost, protože chceme být fit a protože se nám nechtějí platit ty pálky za MHD :D.
Sobota se zapsala do dějin. ADAM SI KOUPIL SVŮJ PRVNÍ SURF. Je sice pro pokročilý surfaře a surfařky (= je krátkej a nestabilní, za to podstatně lehčí, takže se bude dobře nosit i na pořádný dálky :D), ale Adamovi je prej jedno, na čem se plácá.
Máme problémy v bance, která po nás chce nějaký český daňový číslo, aby nám mohla vydat kreditky. A nikdo z Čech ani místních lidí z Čech neví, co by to jako mělo být. Tak jsem tý bance pohrozila, že půjdem jinam a už to prej zas takovej problém není, tak uvidíme. Nefuguje mi odesílání e-mailů z mobilu, protože centrum.cz na Austrálii nemá servery nebo co. Mám se bavit s místním Vodafonem. Shánět práci začneme asi příští týden, v Austrálii prý na všechno potřebujete licence (kavárny, kasina, stavby, děti…).
Byli jsme se ukázat v goldcoasťácké pobočce Information Planet. Pod palcem nás má jak jinak než moc příjemná Brazilka Renata. V pondělí jdeme na úvodní seminář. Dostali jsme karty pojištěnky a pojištěnce a čekáme na australské daňové číslo, abychom mohli pracovat. Renata nám dala číslo na instruktora surfování Marcela. Marcel ale není nejlevnější a navíc jsme objevili Ladies Lessons s Tracy, která instruktoří od roku 1993, a navíc za skvělou cenu. Protože si platit lekce chci jen já (a Adam se chce jen koukat, nebo to kus dál zkoušet po svým), je to ideální možnost. Pokud to vyjde, budeme vstávat v neděli kolem půl páté, abychom v 6:30 byli na pláži v Currumbinu.
V pátek jsme (považte!) nebyli na pláži, ale na našem prvním výletě – v Brisbane. Do Brisbane z naší skorokonečné jsme to měli s jedním přestupem tam i zpátky 2x za 15 AUD. Brisbane je takovej Manhattan Queenslandu – o výletě bude samostatej článek. Každopádně, ve stáncích s fast food burgery mají všude i vegetariánskou variantu (někdy dražší než tu masovou), nevztahuje se na Mekáč a KFC. Mekáče teda ale mají všude. V Brisbane je oproti Gold Coast o dost víc lidí a taky víc shonu. Jezdí se tam na koloběžkách stejně jako v Praze, ale rozhodně je tam nikdo nestaví doprostřed chodníků. Školní uniformy mají i neforemný a neslušivý klobouky a přirovanala bych je celkovým dojmem k těm skautským, včetně podkolenek.
Měli jsme dvakrát společně zmrzlinu (a já ještě jednu o samotě). To koukáte že JENOM dvakrát / třikrát, co? Ta v Brisbane jednoznačně vítězí (slaná bílá čokoláda a pistácie).
Kaloni! <3
A velký! Po setmění (takže po tý šestý navečer) to tady patří vyloženě fauně 🙂