Den 1 začíná v sobotu 14. září 2019, kdy po víc než 40 hodinách v 8 ráno místního času (půlnoc toho českého) dosedáme na malém letišťátku v Gold Coast. Z letadla vylézáme pěkně po schodech a směřujeme na imigrační. Tam se nesmí fotit ani natáčet. Imigrační lístek máme vyplněný už z letadla, jen rozmýšlíme, co všechno přiznat – máme s sebou léky (bez předpisu), bylinky (protože bez dubovek od Dědka kořenáře já nejezdím ani do vedlejší vísky, natož na druhý konec světa), čaj. Protože s poctivostí nejdál dojdeš, přiznáváme to. Imigrační úředník je výjimečně příjemný, jen se doptá, o co jde, přivítá nás v Austrálii a pošle nás dál. Tam detaily o čaji povíme ještě jednomu pánovi, ten nás posílá k další paní a ta už nás odesílá k východu č. 1. Jsme tady a vlastně to ani moc nebolelo (když nepočítáme tu krizovku v Singapuru). Když řešíme lístek na autobus, řidič nám všechno trpělivě a s úsměvem vysvětlí.

Letiště Gold Coast.

Asi po 45 minutách v autobuse č. 777 se setkáváme s paní domácí Isabel (původem ze Slovenska) v obchoďáku Pacific Fair, čeká nás vřelé přivítání, domlouváme se, že si zajdeme ještě do Vodafone vyřešit australské sim karty, zatímco ona nám v Mekáči u kafe pohlídá všechna zavazadla. Ve Vodafone se nás ujímá další mimořádně příjemná mladá žena, domlouváme se na tarifu za 42 AUD na osobu, který zahrnuje volání a SMS v Austrálii neomezeně, 30 GB dat v základu a pak pomalejší neomezeně, 100 předplacených minut do většiny Evropy a 1000 předplacených minut do zbytku Evropy a dalších zemí ve světě. A je to, jsme online.

Potom nás Isabel bere cestou do svého růžového domku na náš první nákup do supermarketu Aldi (jeden ze tří hlavních, ve kterých se tu nakupuje). Snažíme se co nejvíc koncentrovat, abychom nenakoupili blbosti, tipujeme útratu 50 AUD a trefujeme se přesně (49,99 AUD) – máme zeleninu, pečivo, hodně hummusu, kilo sýru (jen za 7,49 AUD, což je 120 Kč a kvalita super) a nějaké konzervované luštěniny na vaření (o nákupech (nejen) jídla bude spešl článek). Nasedáme do auta, ale nejedeme rovnou “domů”. Isabel nám totiž udělá poznávací projížďku po městě (od Broadbeach až do Spit Gold Coast), kterou neúnavně doplňuje výkladem – víme, v jakém bowling klubu je každou středu levná pizza, v jakém kasinu hrají v neděli a pondělí filmy zdarma nebo v jaké části města to po večerech žije (až moc, na Isabelin vkus).

“Já jsem nikdy neměla moc čas na práci. Já jsem pořád busy. … Hele, na pavouky si musíš zvyknout. Když někde je, tak já mám na to sprej. Dáš mu dva střiky a on umře a pak to hodíš do “rabiše” (do odpadků). Jinak je to waste of energy.

A jsme “doma” pokojík nám krásně voní a než přijede ještě další spolubydlící ze Španělska (konec září), máme pro sebe i záchod s koupelnou. Rychlojídlo a rychle na pláž. Máme to 1,5 km a jsme u oceánu. Vlny jsou krásný, Adam je v ráji a já už jedu na neutral, nemám vůbec žádnou zbývající energii). Usínáme na pláži a když se budíme po 20 minutách ve stínu, shodujeme se, že se musíme jít vyspat.

Broadbeach, Gold Coast.

Jdeme “domů”, simulujeme si noc a nařizujeme budíka za 3 hodiny. Po osmé hodině večer vyrážíme na první večeři. Vegetariánské restaurace za chvíli zavírají, tak končíme v italské, kde si dáváme výbornou vegetariánskou pizzu, výborné gnocchi s dýní a místní pivo za 11 AUD (au!). Následuje zmrzlina, která sice není tak skvělá jako v Crème de la Crème v Praze, ale stejně si bereme slevovou kartičku. A pak už jdeme úplně unavení spát kolem místní půlnoci. A zatím jsme nepochopili místní MHD.

Share: