Po roce v Austrálii můžu říct, že já jsem sem podle všeho přijela objevovat takový ty filosoficko-seberozvojový věci. Jako je třeba důležitost neplánování a schopnost nechat jen tak plynout, bezostyšnost a bezstudnost chození v plavkách, spojení s barevnou přírodou.
Adam si to jede podstatně víc (fyzicky) aktivně. Surfuje, šnorchluje, skejtuje (to jenom trošku), teď nově kajakuje a zkusil si tady poprvé v životě i horolézt. Opravdově, na skále, s lezačkama (botama) a jištěním.
To bylo takhle v květnu, když nám spolubydlící Jenda z Rumburku řekl, že (zase) jedou lézt na Pages Pinnacle, a že se máme stavit. Hezky se projdeme a když budeme chtít, tak si můžeme zkusit nějakou tu skálu.
Od začátku jsme věděli, že je to sice dál, ale za to horší cesta (údajně cca hodinka pěší chůze ke stále). I přesto jsme ale usoudili, že nám pohyb neuškodí. A tak jsme vyrazili a už cestou fotili ty krásy s nádherou.
Dojeli jsme k místu parkování, Adam nastavil navigaci, protože se tady v těch turistických cestách úplně neorientujeme, a po pěti minutách zjistil, že nemá signál. A tak jsme šli tak nějak intuitivně. Prostě nahoru za nosem. Měli jsme indicii, že máme odbočit doleva, až uvidíme na stromě nápis. Ok.
Fotky vypadají tak, že to byla prostě klasická, až jako obyčejná, cesta lesem. Fotky taky vypadají tak, že jsme šli po rovině. Tak jestli jsme po něčem nešli, tak po rovině! Já jsem se ten den výjimečně namalovala a tak ve čtvrtině cesty jsem funěla jak sentinel a přemýšlela nad tím, jak moc budu mít nahoře rozmazanou řasenku (aby to nevypadalo, že jsem cestou brečela, žejo). Vlastně jsme oba funěli jak dva sentinely, protože to fakt nebyla taková ta nicmocovatá procházka na víkendový odpoledne, aby se neřeklo.
A tak jsme šlapali. Nejdřív jsme měli tendenci si povídat, pak jsme se jen soustředili na dýchání, aby nás nepíchalo v boku, a hráli jsme hru na hádání postav, kdy jeden si myslí a druhej se ptá a ten první může odpovídat jen ANO, NE. Máte pravdu, takhle Adam praktikuje úkol: rozptýlit Lenku, aby se jí nechtělo vracet k autu dřív než dojdeme ke skále.
Když jsme šli nahoru už docela dlouho a nikde žádný cedule, míjeli jsme dvě turistky (ve výborné vysokohorské obuvi), zeptali jsme se na Pages Pinncale, ony, že prý neví jistě, ale ať ještě jdeme dál. Ušli jsme asi 50m a všimli si toho stromu s nápisem. Po chvíli jsme došli ke skále. To jsme považovali za dobrý znamení, jenže jsme byli jakoby na vrcholu nějakýho skalního komplexu. A my jsme potřebovali být spíš na úpatí, že jo.
Signál jsme pořád neměli, a tak jsme se, zase na základě intuice, rozhodli skálu obejít zleva. Po 15 minutách chůze po úzký pěšině a boji se šlahounama a větvema jsme začali koketovat s myšlenkou, že tu pěšinu vyšlapala asi spíš zvířata, než Jendové z Rumburku.
Adam mi doporučil zůstat, kde jsem, a sám se vydal hledat signál, aby mohl zavolat Jendovi o pomoc. Našel, zavolal, a zjistil, že jsme neměli jít doleva, ale doprava. Zkrátím to. Když jsme došli na místo za Jendou, Martinem a dalšíma svěžíma fit lidma, myslim, že se mi malinko klepala brada. Myslim, že vyčerpáním a doznívajícím strachem, že se ztratíme v deštným pralese plným hadů a pavouků někde na pěšině pod skalou. Ta cesta na Pages Pinnacle pro někoho, kdo je fyzicky ne zas tak uplně aktivní, a má hezký, ale za to na prachu, písku a kamenech absolutně nefunčkní tenisky, fakt nebyla prdel.
Ale došli jsme. Dali jsme si svačinu, rozdělali hamaku, kolem se lezlo a já snila v stínu kapradiny.
No a potom si kluci vzali do parády Adama. Jemu totiž ještě zbyla nějaká energie na zkoušku lezení a zároveň na cestu zpátky. To se už o mě moc říct nedalo.
Adam si poslechl základy, dostal lezačky, mágo a šup na skálu. Zkoušel to poprvé v životě a šlo mu to skvěle. A byla to fakt vejška, i když se to – opět – nezdá. To číslování složitosti skal je tady jiný než v ČR, ale prý si Adam vylezl takovou pěknou střední náročnost.
Pak jsme se prošli o kus dál, kde ostatní ještě lezli nějaký těžší skály. A začal se blížit čas odchodu, protože za tmy lesem úzkou pěšinou v Austrálii prostě chodit nechcete.
