Na začátku týdne 40 se to v pondělí nějak sešlo tak, že moc lidí nepracovalo. Tak následovalo hromadný surfování. To já nedělám, tak jsme se chvilku s Adamem prošli po pláži, pak vylezla dřív z vody Monika, vyměnila se s Adamem a šly jsme k nim domů, kde jsme udělaly banánový placky pro všechny a spokojeně jsme je snědli na balkoně v 7. patře s výhledem na oceán.
Zimní zahrádkaření
Australská příroda je zázračná. Bují i v zimě. Na popud domácí Annie jsme tudíž začali zahrádkařit. Jako první přišly dýně. Vydlabaný vnitřky se semínkama stačilo jen někam hodit a zahrnout mulčem, a ony prostě dřív nebo později vylezly. Protože vyrazily v chumlech, bylo potřeba je náležitě rozsadit. Ideální aktivita pro nezaměstnaný dopoledne, poledne, odpoledne…
Byli jsme taky něco shánět v obchoďáku a pokukovali jsme tam po semínkách. Že bychom to jako rozjeli ve velkým, chápete. Jenže jsme si přečetli, že všechno to vyžaduje takovýto domácí předpěstování sazeniček. A navíc! Nic z toho podle oficiálních informací na obalech neroste v zimě, dokonce ani na Gold Coast. Tak jsem doma zasadila aspoň rýmovník, protože ten svým aroma po zapíchnutí kusu větvičky do hlíny prý odhání škůdce z rostoucí zeleniny (v našem případě z těch dýní).
Nicméně, jak jsme ten týden věnovali přemýšlení nad pěstováním zeleniny asi dost energie, vrátila se nám nečekaně. Když jsme ve čtvrtek přijeli s Adamem k Annie pracovat, hned ve dveřích nám dala sazenice rajčat, zelí, mrkve, hrášku a petržele jako dárek. A semínka afrikánů a lichořeřišnice a nějaký hnojivo k tomu. Ať prý si zkusíme něco vypěstovat, zima nezima. Annie o našem předešlém nerealizovaném záměru nakupovat semínka samozřejmě nic nevěděla. A tak mě ta nenáhoda skoro až dojala. Zbytek týdne jsem věnovala patřičnému googlení detailů, co se kam sází, kolik to potřebuje světla, vody, a jak se to spolu kámoší. Věděli jste třeba, že zelí si vyloženě nerozumí s rajčatama?
Francouzská čtvrť
Je to už docela dávno, co jsem ze zvědavosti googlila zajímavý fotolokace na Gold Coast a vyskočila na mě evropsky (oficiálně francouzsky) vyhlížející čtvrť Emerald Lakes. Hezký domky skoro na vodě jak v Benátkách, malebná zákoutí skoro jako v Paříži, upravená architektura skoro jako v Bad Schandau. A to vše na pár kilometrech čtverečních.
Tak jsem se jedno slunečný odpoledne v červnu po velmi dlouhé době hodila do gala, vzala si boty na platformě a vyrazili jsme na skok do Evropy (viz úvodní fotka). Zaparkovali jsme v krytým parkovišti pro návštěvy, prošli si těch pár ulic a udělali několik “hele, vyfoť mě, jakože jsme v Evropě” fotek na památku.
V týdnu jsme třikrát hráli karty, jednou dokonce u Moniky a Honzy, aby byla změna. V pátek byl taky herní večer, kdy k nám dokonce na noc přijela australská kámoška Ursula. V sobotu jsme si dali dlouhou snídani a po ní vyrazili na trhy do Burleigh Heads. Tam Adam konečně objevil po dlouhý době cenově atraktivní pytlík marakuji, jeho nejoblíbenějšího ovoce. Potom šli kluci do vody a já šla s Ursulou a Adélou na kafe k Rudymu s českými kořeny.
U Rudyho (a Nely) jsme s Adamem byli poprvé v týdnu 10 v době (více zde), kdy jsme hledali práci. A říkali jsme si, že až ji budeme mít, budeme tam chodit častěji podporovat krajana s krajankou. Pak jsme tu práci chvíli oba měli a spláceli si vlastní dluhy a pak přišla Corona a já o práci zas přišla. No, vždyť víte. Chci tím říct, že jsme u Rudyho od týdne 10 nebyli. A bylo zase moc příjemný tam chvíli posedět a dát si řepová latté.
Drháme
V hlavě se mi ve chvíli pozitivnějšího naladění zrodil byznys plán – budu drhat o 106 a rozjedu to tady ve velkým a budu to prodávat na Facebooku. Pak přišla následná frustrace, když jsem zjistila, že na cenově přijatelný přírodní bavlny bych musela čekat 2,5 měsíce (než přijdou odněkud z Asie). A ty, co už jsou sice made in China, ale už fyzicky čekají v Austrálii, až si je někdo koupí, stojí 2-3x tolik. Nebo jsou esteticky neuspokojivý (s ohledem na barvy). Něco jsem ale nakonec objednala, přihodila k tomu i kruhový konstrukce na lapače snů. A nakonec se docela těšila na to, co přijde. Přišlo to, ozkoušeli jsme to a musím Vám říct, to je uplně jiná liga. Vlastně bych si i uměla představit, že to motám na objednávku, poslouchám u toho podcasty a relaxuju.
PS: Mindhunter je za mě nejlepší seriál poslední doby.
Práce
Jak už výše zaznělo, k Annie jsme oba jeli ve čtvrtek. kromě sazenic zeleniny jsme dostali do ruky vozík se spoustou starých barev s tím, že máme jít natírat dřevěnej “zámek” pro děti na hraní (takový ty zahradní prolezky). Barvy měly sloužit jako ochrana před větrem, deštěm a zadání znělo: cokoliv, kamkoliv, jakkoliv. Bylo to veselý dopoledne, Adam se realizoval na větších plochách, já zdobila ty menší a zvířecí. A poprvé se nám povedlo si od Annie nevzít peníze. Však to ani nebyla práce.
Adam si naštěstí i přes zimní sezónu drží svoje dva dny práce. Aspoň nějaká jistota. Já se dost výrazně začala potýkat s tím, že práci nemám, a že vyhlídky na její sehnání jsou hodně nejistý. Chuť (a možná i potřeba) vydělávat byla u mě velmi silná. Ale kde? Musim upřímně přiznat, že mi bohužel chyběla veškerá motivace k usilovnýmu shánění práce uklízečky (což se jevilo jako nejpravděpodobnější možnost potenciálního zaměstnání). Anebo lhát v životopise, že jsem nejlepší baristka ze střední Evropy, a pak mít při zkušební šichtě akorát ostudu. Chodit do kaváren s tím, že můžu jenom brát objednávky, ale ať po mně rozhodně nic jinýho nechtějí, mi přišlo celkem uhozený. A shánět si něco odbornějšího na “pár” měsíců před odjezdem a potenciálně lhát o tom, že vízum si chci určitě prodloužit, protože studium mě tu naplňuje a celkově je tady ten život procházka růžovým sadem? Asi těžko!
Tak jsem zaktualizovala anglickej životopis, obepsala pár kontaktů (takže dva), který jsem si udělala v dřívější práci s tím, že sháním vlastně cokoliv od uklízení, přes zahradničení a děti, až po administrativu. A řekla si, že příští týden určitě (ale jako fakt) začnu odepisovat na nějaký inzeráty na internetech.
