Člověk by řekl, že když budu nezaměstnaná, budu sem sekat ty články jeden za druhým, dohoním všechny resty a vymazlím blog. A místo toho mám tady zpoždění jako ještě nikdy. Tak honem do toho – zpět na konec března. A zase se musím omluvit za velmi málo obrazového materiálu. Některé týdny jsou holt v tomhle ohledu slabší než jiné.
Pro případ, že to nechcete číst: Coronavirové aktuality z týdne 29 na dalších 3 odstavcích (+ další 3 odstavce nějaká ta politika).
Došlo na omezení vycházek ve ve více než dvou lidech, stejně tak to platilo o návštěvách doma. Zavřeli nám některý parky, venkovní hřiště, skateparky. Na plážích jsme mohli jen běhat, cvičit, chodit. Žádný povalování a chytání slábnoucího sluníčka. V obchodních centrech zůstaly otevřený jen krámy se základním zbožím, což mi při honbě za rejží už připadalo trochu jako z postapokalyptickýho filmu v jemný verzi.
I týden 29 jsme museli přečkat bez mouky (takže jsme nemohli upéct domácí kváskový chléb). A těstovin (takže jsme si nemohli uvařit špagety s boloňskou omáčkou). S rejží pořád žádná sláva, ale když ráno vstanete pravou nohu, můžete na jednu poslední v regále narazit. S blížícími se Velikonocemi supermarkety v našem okolí absolutně nezvládly zásobování vajec. Prostě nebyly ve čtyřech krámech ze čtyř. Tak jsem se slzou v oku zase vzpomínala na Čechy, kde by se tohle prostě nemohlo stát. A snažila se zvládnout s noblesou to, že oproti mým plánům a očekáváním dneska k večeři ta volská oka skutečně nebudou.
Ale co se stalo nejhoršího – v jednom ze supermarketů přestali mít mojí nejoblíbenější variaci twixek! To už mě teda přešla veškerá legrace. A když jsme u těch supermarketů, u kas se na podlaze objevily křížky značící povinné rozestupy ve frontách a taky rozlehlý plexiskla jako ochranné prostředky pro prodavače a prodavačky.
Australský ministr vnitra se vyjádřil k tomu, že se ozývají zahraniční studující (a studentské odbory), že by s ohledem na aktuální situaci chtěli/y nějakou (finanční) pomoc nebo úlevy na školném. On nám všem mile připomněl, že než jsme sem jeli/y, dokazovali/y jsme finanční peřinu. A k tomu vzkázal, že teď nemáme brblat a koukáme tu peřinu použít. A pokud nemáme peníze na půl roku dopředu, tak se máme preventivně sebrat a vrátit se tam, odkud jsme přiletěli.
Tak jako jo, jasně, asi přesně na tyhle situace se ta peřina vztahuje, ale! Mezinárodní studující přispívají do australský ekonomiky 32 miliardami dolarů ročně. To není málo, co? I díky lidem jako jsme my se má Austrálie tak dobře, jak se má. Někde jsem četla, že my (mezinárodní studující) znatelně finančně podporujeme Austrálii v dobrých časech, tak by se teď nejvyšší političtí reprezentanti/ky Austrálie mohli/y zamyslet, jestli by nám nechtěli/y pomoct v těch časech horších. Nicméně… My s Adamem s ničím nepočítáme, takže nemůžeme být zklamaní. A domů se nevracíme.
Řešily se tu hodně vládní příspěvky pro zaměstnavatele na udržení pracovních míst. Podmínkou je, že jako zaměstnanec/kyně musíte být na tom jednom pracovním místě minimálně 12 měsíců, a zaměstnavatel musí být ochoten se pustit do toho byrokratickýho molochu. Anebo si můžete vybrat Vaše úspory na důchod (který Vám ze mzdy/platu na speciální účet odvádí každej slušnej zaměstnavatel ve výši 9,5 % vydělaných peněz každý měsíc). Ale to tady taky musíte být aspoň rok a myslím, že tam musíte mít naspořenou nějakou minimální částku. Takže tak.
Další rychlé aktuality
Na konci března se nás naše domácí Annie mimochodem zeptala, jak jsme na tom s prací, a nabídla nám peníze za to, když se postaráme o naší divoce zarostlou zahradu kolem domu. Bylo vidět, že jí je to malinko nepříjemný, několikrát si potvrzovala, jestli nám to opravdu nevadí a je to pro nás v pořádku. Tak jsme do toho hned ve třech s Adamem a spolubydlícím Bhupenem pustili a odplevelili to hlavní během asi hodinky a půl.
Na později na nás čekalo pletí pruhu “trávníku” u silnice. Jenže Adam se v pletí hlubokýho kořenatýho plevele vyžívá v práci a Bhupen spíš úspěšně zapomínal, že tohle máme udělat taky. Takže ten pruh v potu tváře už měsíc postupně pleju já a puchýře od plecí pomůcky – velkého starého kuchyňského nože – po tom, co jsem (poprvé a naposledy) nepoužila rukavice se mi hojí doteď. No a tak postupně pleju a pleju, když se mi chce, zatímco Adam chodí zahradničit celodenně.
Při té péči o zahradu jsem si uvědomila, jak moc se za ten půlrok posunul náš vztah k pavoukům. Je jich tu všude kolem hodně. Opravdu hodně. U stromů, který u nás na poloostrově rostou na půlících ostrůvcích na silnici, jich vidíte běžně třeba 20-30 na 1,5 metru čtverečním pavučin. Mezi nejčastější místní zahradní pavouky patří ti z čeledi křižákovitých z rodu nefila (v angličtině “golden orb”, zlatá koule). Asi si to spíš negooglete, je to už dost velký. Ale kdybyste joooo chtěli, jednu fotku máme na blogu v tomhle článku.
Tihle typicky zahradní velikáni se ale nevyhýbají ani naší zahradě (což jsem si doteď nepřipouštěla), a tak jsme tady při zahradničení několik našli v oblasti, kde dneska parkujeme a vynášíme odpadky. Zjistili jsme, že už nás to vlastně ani nevzrušuje. Prostě tu jsou, čekají na mouchy. Nepotřebují lézt k nám domů, a tak si říkáme: nech pavouka žít. A pavučiny jim narušujeme jen, když je to nezbytně nutný (třeba aby se dal vyhodit nepořádek do popelnice). Kdyby mi tohle někdo řekl před půl rokem, nevěřila bych.
Adam si při vehementní surfovačce omlátil surf asi o nějaký kameny, takže přišla další mise: opravujeme. Navštívili jsme po dlouhý době Bunnings (místní hobby market, zahradnictví, domácí potřeby, železářství, všechno dohromady), koupili sadu na tmelení laminátových povrchů a v následujících dnech a týdnech krok po kroku opravovali.
V týdnu 29 jsme taky stihli poprvé na Instagramu živě streamovat s naší nejlepší kamarádkou Janinou (hvězdou z druhé řady Robinsonova ostrova – českej Survivor, pokud nevíte). A ve špičce z toho bylo asi 14 sledujících. Myslim, že budeme slavný!
No a ten domácí mazlíček? Pokud si myslíte, že jsme si pořídili kočičku nebo pejska, tak ne. Tak nezodpovědní tu opravdu nejsme😄. Jedno dopoledne jsme ale byli s Adamem v pokoji, když najednou jsme zaslechli podivné zvuky. Bylo to jako škrábání na dveře (máme v pokoji jedny dveře na větrání, na kterých je taková ochranná mříž). A ono to skutečně bylo škrábání na dveře. Dobývala se k nám totiž tilikva. Nevíte, kdo nebo co je tilikva? My už jo! Je to plaz s modrým jazykem (anglicky Blue-tongued skink), celkem nezanedbatelné velikosti. Uznejte sami!
Hodně často taky v poslední době mluvíme o tom, jak nám chybí marinovaný tofu od Luntera a veganský pomazánky (toskánská, tataráček, hlívová…). Myslim, že až se vrátíme do Čech, ještě na letišti poběžíme do Billy, nakoupíme zásoby a půlkou z nich se přejíme v autě cestou k našim. A pak nebudeme mít místo na všechny ty domácí vařený poklady, který nám rodiny určitě přichystají 😄. A ano, mám plnou pusu sbíhajících se slin.
Škola
Zapomněla jsem v minulém týdnu napsat, že od 23.3., resp. 18.3. mi začala první dvoutýdenní školní pauza mezi jednotlivými bloky, semestry, jak chcete. Původně jsem si plánovala, jak tuhle dobu využiju a zužitkuju vízovou možnost práce na plný úvazek v tomhle období. A taky jsem to nadřízené psala asi 5x a zlobila se, proč mi na to nijak nereaguje.
I tenhle týden byl teda bez školy. Začaly nám chodit emaily, jak to bude vypadat po pauze, co a jak se bude dělat online, kam všude se budeme přes internet hlásit atd.
Práce
Adam ani v toto týdnu nezaznamenal žádné výrazné pracovní změny.
U mě pořád na recepci přicházely zástupy lidí vracejících se domů a žádajících o vrácení peněz. Panika, slzy, zrušený lety… Vůbec jsme se za tím recepčním pultem nenudily!
Ve škole jsou studující ze všech koutů světa, i z těch koutů muslimských. No a Islámská společnost Gold Coast, s níž je v kontaktu jedna muslimská rodina, která u nás studuje, přišla v týdnu 29 s nabídkou distribuce obědů zdarma pro studující v nouzi (bez ohledu na náboženské vyznání, samozřejmě).
A pak přišla středa. V práci se objevila moje nadřízená Rafaela s tím, že později s námi bude potřebovat mluvit. Odpoledne jsem dostala oficiální výpověď. Byla jsem nadřízenou nadřízené, Lauren, ujištěná, že to nemá nic společnýho s tím, jaký výkony jsem v práci podávala. Od pondělí 6.4. do práce nemusím. A kdybych jo chtěla, můžu až do středy 8.4. (protože výpověď se dává s týdenním předstihem). Dostala jsem slíbené proplacení 2 týdnů dovolené, na který jsem měla nárok. Oznámila, že můj poslední den bude pátek. A bylo to.
Pátek, poslední den před zavřením školy. Bylo to smutný. Nepřišla jsem jenom o práci, a tudíž o peníze, a tudíž o možnost si šetřit na cestování, drahý chleby nebo nový džíny. Ale taky o všechny ty příležitosti, který se s tím pojily. Měla jsem takový štěstí, že součástí mojí náplně práce byly výlety, zábavní parky, sportovní aktivity. A najednou kde se vzal, tu se vzal, podělanej virus. A je konec.
BROWNS byl vlastně od začátku součástí našeho pobytu tady. Byl to tak trochu jeden z pilířů. Znala jsem lidi, kteří tvoří BROWNS, kteří jím jsou. V práci jsem se cítila už mnohem jistěji a pohodlněji než na začátku. Byla to jedna z JISTOT, na kterých mi standardně dost záleží. A kterých člověk moc nemá, když se s 30 kilama věcí přesune na druhej konec světa, kde nikoho nezná.
A tak když jsem šla v pátek těsně před pátou odpoledne naposledy zhasínat, zamykat a vypínat klimatizace, trochu jsem si pobulela. Protože přišel konec jedný pohodlný a jistotupřinášející čtvrtletní éry.
Ale tak s každým koncem začíná něco novýho, žejo (zaznívá to v každým romantickým filmu nebo telenovele, tak to musí bejt pravda). A tak jdeme zas dál, vstříc méně jistým zítřkům. Pořád jsme tady na to všechno dva, a to je obrovský štěstí.
