V tomhle týdnu jsme měli poměrně dost zvláštní setkání. Už delší dobu mi jedna kolegyně z práce nabízela procházku ve volným čase. Nějak nám nešlo sjednotit termíny, až jsme asi po měsíci vymyslely večeři u ní doma ve čtyřech – my dva s Adamem a moje kolegyně s její kamarádkou/spolubydlící. Protože to setkání bylo (zase) na hraně třetího druhu, nebudu sem psát jméno té kolegyně.
Kolegyně bydlí ve vnitrozemí (20 minut autem od nás) v takovým komplexu domků napojených na sebe (zopakovali jsme si díky tomu slovíčka ze základky – semi detached houses typický pro Anglii). Večeře byla moc dobrá, taková asijská mísa plná rýže, zeleniny a tofu a k tomu byla korejská houbová omeleta.
Ze začátku jsme si povídali o životech mě a Adama před Austrálií. Kolegyni s její spolubydlící zajímaly i detaily. Rozebírali jsme kulturní i jiný rozdíly. A pak… Pak jsme hodinu a půl věnovali Bohu a Ježíšovi.
No… Nutno podotknout, že s Adamem v tomhle ohledu reprezentujeme statistický český vzorek na výbornou – nejsme věřící v tomto křesťanském slova smyslu, nepocházíme z věřících rodin, do kostela jsme nikdy nechodili, ale Vánoce slavíme, to jako jo. A vůbec jsme teda nepočítali s tím, že tohle bude to hlavní téma číslo 1. Cítili jsme se vítaní, to rozhodně. Ale zároveň jsme se nemohli ubránit dojmu, že moje kolegyně a její spolubydlící by nás chtěly zasvětit do cesty, kterou si pro svůj život vybraly a na té cestě nás provázet a dovést nás až k Bohu, Ježíšovi.
Samozřejmě, že naprosto respektujeme rozhodnutí a názory lidí kolem nás (pokud nejsou nenávistný), i když s nimi nesouhlasíme. Jenže my s Adamem máme v tomhle ohledu svoji vlastní cestu postavenou hlavně na víře v sebe sama. Na vlastní síle a schopnosti vypořádávat se s dobrým i zlým. Na (neustále se rozvíjejícím) umění vážit si sebe samých, sebe navzájem i lidí, zvířat a přírody kolem. Na umění vážit si věcí a situací, který nám přichází do života, a na umění brát si z nich ponaučení a podněty pro osobní rozvoj a růst. A taky na pěstování energie pro snahu být každý den tou nejlepší verzí sebe samých.
Nejde nám to vždycky, to je jasný. Ale často se s Adamem bavíme o hlubokých tématech, snažíme se přijít na to, kde se vzala tahle nebo tamta naše reakce, tahle nebo tamta naše emoce. A baví nás to. Moc. I bez tohohle konkrétního Boha nebo Ježíše.
Kolegyně a její spolubydlící by se s námi chtěly vidět i příště (a přespříště a přespřespříště). A bylo by to, samozřejmě, úplně super, kdybychom měli pravidelný kontakt s rodilou angličtinou a mohli se tak (vzájemně) rozvíjet nejen v cizím jazyce. Jenže pořád tam máme s Adamem toho červíčka, jestli to vídání není motivováno hlavně tím převedením na křesťanskou cestu. Nepochybujeme o nejlepších úmyslech a laskavým přístupu našich hostitelek, jen si myslíme, že se toho červíčka budeme muset co nejdřív zbavit, aby to měly všechny strany čistý.
No a teď už tedy zase klasický psaní, na který jste zvyklé/í.
Portrétní focení
V týdnu 23 jsme konečně s Adamem vytáhli novej objektiv do terénu. A měl teda zrovna docela zátěžovej test. Bylo zataženo, barvy tím pádem byly takový nejasný, vybledlý, světelnost žádná sláva. Ale dali jsme to a výsledek se nám fakt líbí. Adam si vybral jednu ze svých nových plážových košil. A já si myslim, že by si ho ta košilová firma měla všimnout a najmout si ho jako modela a platit mu spoustu peněz, který bysme potom spolu procestovali.
Původně jsme teda nešli fotit, ale podívat se k pláži na Sand Safari Arts Festival, kterej se tu konal po dobu dvou týdnů. V rámci něj bylo možný prohlídnout si spoustu soch z písku různé kvality. S Adamem jsme uznali, že jednu mořskou pannu bychom zřejmě zvládli vysochat úplně stejně. Ale byli i tam i fajn věci. Většina z nich na témata pohádek. Měli jsme i český zastoupení v podobě pohádky Zlatovláska a tři medvědi (což jsou vlastně medvědí rodinka) od Jakuba Zimáčka. Ne, já taky pohádku Zlatovláska a tři medvědi neznám a ne, nespletla jsem si to se Třemi zlatými vlasy děda Vševěda a Třemi prasátky.
Nejvíc se nám asi zalíbila socha k pohádce O kouzelné fazoli. Zaujala nás taky Donatella Versace, ale to si nejsme jistí, jestli byl záměr nebo ne.
Fyzioterapie
Tak jsem byla na svojí druhý fyzioterapii. Bylo to týden po tý akutní bolesti, kdy to začíná povolat i bez jakýhokoliv ošetření. Každopádně, byl tam stejný student a jiná supervizorka. Zase jsem dělala nějaký pohyby a číslovala je podle intenzity bolesti. Pak se student zaměřil na ten atlas (1. obratel) a jakoby… Nic se, oproti očekávání, nedělo (masírováním by měla být znatelná úleva už během tý hodiny). Pak přišla supervizorka, dívala se na to, jak se mnou student pracuje, pak to vzala do svých rukou, šáhla mi na obratel a pak na záda a vyhrkla: Oh sweetie, this is so stiff! (Ó drahá, ty to máš tak ztuhlý!). A začala to prohmatávat a hrozně to bolelo a pak to dělal i ten student a bolelo to ještě víc.
Takže jsem se dozvěděla, že atlas byl až podružná záležitost a že ho ovlivnily ty zablokovaný záda. Jako takhle… to já jsem věděla hned od toho rána, kdy jsem s tou bolestí vstávala, ale říkala jsem si, že nejsem fyzioterapeutka, žejo. Takže mi doporučili, ať si koupím masážní míček a masíruju se třikrát denně o zeď a přijdu ještě jednou za týden.
Lidi moji! Tak zle jako celý odpoledne po tom ošetření mi nebylo už hodně dlouho. Bolela mě celá horní půlka těla, celá levá část hlavy, podbřišek a byla jsem uplně přizabitá. Opravdu jsem se cítila jako vyloženě nemocná. Což jsem do tý doby byla ve smyslu ne-moci se pořádně pohybovat, ale pak se to teda podstatně zintenzivnilo. Je to pro mě hodně překvapivý, co všechno může rozhoupat, zhoršit a následně teda zřejmě zlepšit pár dobře mířených dotyků.
Odbočka k oslovení “sweetie”. My jsme z Čech zvyklí/é, že “zlato”, “brouku”, “miláčku” apod. v konverzaci používáme výhradně jako citově zabarvený. Ovšem tady je to vlastně skoro na denním pořádku. Darling (doslovně “miláček”) jsem byla už na svým prvním pohovoru do toho obchodu s oblečením. Sweetie jsem docela často v podstatě kdekoliv – v kavárně, v supermarketu. A i v práci jsem se s tím oslovením už setkala. Většinou od žen a rozhodně bez jakýchkoliv nevhodných konotací.
Je to obrovskej nezvyk, to je jasný, ale asi to souvisí s místní kulturou, která je podle mě taková hodně srdečná, mnohem víc osobní než odcizená a anonymní. My s Adamem si “zlato” asi i po návratu do Čech necháme na doma, ale už se tady u toho rozhodně nezarážíme a není nám to nepříjemný.
Estetika města
O tom, že mě tady fascinují barvy před západem Slunce, jsem psala už mockrát. Ano, jsem milovnice klasickýho západovýho kýče. Takovejch těch fotek, co se pak dávají na levný pohledy. Na pohledech ty fotky kritizuju, protože “jsou fakt trapný, jak to proháněj tim fotošopem”. Ale když potom stojíte na pláži a na ten západ koukáte a podaří se Vám tenhle přírodní kýček zachytit bez fotošopu dost podobně (třeba tu nebo několik fotek na Instagramu – Výběr z příběhů “U oceánu”), pokud jste jako já, cítíte prostě estetický uspokojení.
Když ale mluvím o barvách před západem, mám na mysli něco úplně jinýho. Budovy, zeleň, záhyby v písku a vlastně celý město ve zlatý hodince dostává (konečně) hloubku. To, že ostrý Slunce ubírá třeba na rysech v obličeji, a proto se v létě cca od 10h dopoledne do 14h odpoledne (podle toho, v jaký části světa se nacházíte) nedoporučuje provádět klasický portrétní focení, není žádný tajemství ani věda.
Jen si to někdy zkuste a uvidíte, že na každý fotce zachycený na ostrým Slunci mají lidi pandí oči, hitlerovskej knír (stín od nosu), celý vypadaj tak trochu jako holiny. A když náhodou patříte mezi 90 % žen a 10 % mužů, které/kteří mají celulitidu, rozhodně se foťte kdykoliv jindy, než na ostrým Slunci. Protože to Vám odhalí dolíčky i tam, kdy jste neměli ani tušení, že je máte. A v intenzitě, o který byste se klidně hádali, že TAKOVÁHLE celulitida je rozhodně přidělaná na fotošopu. No, prostě je to něco jako odraz v zrcadle v kabinkách v Tescu, ale v trochu teplejších odstínech.
Takže… ostrý Slunce já bych na focení úplně zrušila. Není to prospěšný ani pro lidi ani pro město, ve kterým žijou. Všichni a všechno je tam takový plochý. A pak přijde ta zlatá hodinka, všechno je jemnější, vlažnější, hlubší, pastelovější, barvy nabírají na škále odstínů, který během dne úplně ztratily. Odrazy okolních domů v prosklených mrakodrapech jsou fascinující, u vody hodně objektů dostává růžový podtóny (písek, vlny, nebe), opálení na těle vypadá intenzivněji a v mnohem hezčím odstínu.
Zlatá hodinka (a asi i světlo kolem východu Slunce, ale tak brzo já nevstávám) je tady moje nejoblíbenější denní doba. Je to doba, kdy si řikám: JO! Mimo jiný i pro tohle já jsem si sem přijela.
Mám totiž s městem jako takovým trochu problém. Je to poměrně mladý město – něco se tady začalo dít až v polovině 19. století. Postupně se to osidlovalo, zalidňovalo. Ale největší boom v rozvoji pro Gold Coast znamenala dostavba Hotelu Surfers Paradise na konci 20. let 20. století. South Coast (Jižní pobřeží) se potom začalo přezdívat Gold Coast (Zlaté pobřeží) pro jeho enormně vysoké ceny nemovitostí a služeb a v roce 1958 se Gold Coastem stalo i oficiálně.
No, takže vidíte sami, že historie města je tak nějak povrchní, zaměřená na peníze, turismus a honosný stavby. Když k tomu potom přidáte spoustu těch zábavních parků, noční život, obecně zábavní průmysl a významnou televizní produkci, asi se nám nebudete divit, že genia loci tady vnímáme jen výjimečně.
Já tady pořád postrádám ty úzký pražský uličky a zákoutí, který na Vás dýchají historií a vším, co se v nich událo. Malý útulný kavárny s osobitýma domácíma limoškama a originálním interiérem. Hipsterský místa, kde víte, že kdykoliv je navštívíte, potkáte tam nějaký intelektuálky a intelektuály nebo umělce a umělkyně. Já vůbec neřikám, že Gold Coast nestojí za nic. Je tady oceán, útulný plážový zákoutí, celoroční jaro / léto, divoký subtropický pralesy, co by kamenem dohodil/a, milý a usměvaví lidi.
Ale teprve, když se město ukáže v předzápadovým světle, odhalí Vám podle mě to nejhezčí, čeho je z estetickýho hlediska schopný. Při tomhle focení na pláži jsme s sebou, bohužel, neměli foťák, tak ty fotky nejsou úplně ono. Ale slibuju, že se polepšíme a příště to zachytíme líp.
Týden 24 jsme zakončili výletem do Nového Jižního Walesu – spaním na Cabarita Beach a nedělním přesunem na Kingscliff. To si ale zaslouží vlastní článek a možná i vlog?
Škola
Teď pracujeme na takový lekci, která je udělaná hodně hodně nenáročně. Reálně mi trvá třeba 1 – 1,5 hodiny vypracovat všechno, co je zadaný na celý den. A tak si někdy dělám pár kroků dopředu, protože je mi blbý ze školy odcházet po hodině. Takže v pondělí se mi podařilo udělat i všechno na úterý, a tudíž jsem měla v úterý volno.
Práce
Protože jsem si potřebovala nadělat 10 hodin z výletu do Byron Bay, který se nekonal, byla jsem v práci podstatně déle než obvykle. Měla jsem svojí první evaluaci s nadřízenou Rafou. Bylo to přátelský a podnětný. Ale stejně jako v Čechách i tady platí, že poloviční úvazek většinou nebývá za odměnu. Teda takhle – pro mě tahle práce byla a je jako výhra v loterii.
Jen se zřejmě po celým světě s těmi půlkami pojí různý procesy, zejm. extrémní nutnost bezchybnýho time managementu každou minutu, kterou v práci strávíte. A velice těžko se vyhýbáte potřebě se dívat na emaily a do pracovních chatů, i když zrovna oficiálně nepracujete a nikdo to po Vás, samozřejmě, vůbec nechce. Jenže to skouknutí mailů a chatů ve volný chvíli prostě ušetří spoustu času o den později v práci.
Příští evaluace bude už s vyjetými statistikami, tabulkami a grafy toho, jak si vedu jakožto koordinátorka volnočasových aktivit našich studujících. Tak mi držte pěsti, ať studující bavim já i ty odpoledne, který pro ně organizuju.
Adam zase zahradničil. Ale ne na ledajakých zahradách. Tentokrát mu bylo dopřáno navštívit milionářskou zahradu nepředstavitelných rozměrů. Na ní se nacházel speciální domek pro děti na hraní o takové ploše, že už si vysloužil své vlastní číslo popisné, takže dětem mohla chodit separátní pošta. Na pozemku, ani v jednom domě ale aktuálně nikdo nežije. A tak se to aspoň musí nechat udržovat, to dá rozum!
A tak Adam sekal, před sekáním strhával klackem pavučiny, který byly tak hustý, že cejtil pavučinový odpor tak intenzivní, jako nikdy předtím. A měl tu čest s vůní divoce rostoucí limetky.
Majitel pořídil dům i s pozemkem za 9 milionů australských dolarů. Ale nějak nebyl spokojenej s tím, jak to vypadalo, tak si to nechal za další miliony předělat, aby v tom domě nebydlel… No a kdyby Vás zajímalo, jak se dá vydělat na takový pole, louky, dům, tak odpověď je následující: lízátkový píšťalky a investice v USA. Nemáte zač!
