Že Gold Coast + okolí nejsou jen pláže, velký vlny a vysoký domy víme už dávno. O existenci velkýho množství míst zavánějících divočinou a malebnými fotogenickými vodopády se prostě nedalo nedozvědět. Google ví, kde jste, a tak Vám začne ukazovat to, co by se Vám mohlo eventuálně líbit. Takže jsem si začala ukládat odkazy na všechny možný národní parky ve vzdálenosti do 50 km, abych záhy zjistila, že jestli se někam nedostanete veřejnou dopravu, jsou to právě tyhle ostrovy divočiny.
Měli jsme teda štěstí, že Míša se do nějaký přírody chtěla taky už delší dobu podívat, a že se Honza uvolil jet někam, kde z toho nekoukala slaná voda a surf. A tak jsme jedno sobotní odpoledne (9.11.) vyjeli do Springbrook National Park, kde je velký turistický lákadlo v podobě Natural Bridge.
Protože se do Springbrook jede do vnitrozemí, za chvíli jsme přestali poznávat, že jsme vlastně ještě v Gold Coast. Změnila se vegetace, architektura a projížděli jsme kolem ohrad s krávama s ofinou. A pak to přišlo – stoupání. A při tom stoupání mi bylo jasný, proč tam nejezdí turistický autobusy. Bylo to dlouhý táhlý stoupání, někdy po silnici, kde bylo místo jen pro jedno auto. A my jsme byli paf z těch úplně jinejch palem a stromů s lijánama.
S Míšou jsme si myslely, že pojedeme na ten Natural Bridge, anebo aspoň na nějaký vodopády. Cestou jsme několik ukazatelů s nápisem Falls (vodopády) přejeli, ale tak co, Google mapy nás táhly dál, tak jsme jeli. Když po hodině Honza zastavil na parkovišti in the middle of nowhere, tak jsme s Míšou tušily, že tudy cesta k vodopádu nepovede. Ale co… došli jsme si k mapě, zjistili, že úplně přesně nevíme, kde jsme, prošli se kolem Hardyjovic rezidence a zavítali do Země mnoha malých ptáků (fakt se ta oblast přesně takhle jmenovala) přístupný i na kolečkovým křesle, mimochodem.
Cestou za malýma ptákama to vonělo po zoologický, žádný ptáky jsme tam teda neviděli, ale s notnou dávkou entuziasmu jsme se kochali těma velkýma stromama na konci cesty. A přemejšleli jsme, kolik je asi všude pavouků. S Adamem jsme se domluvili, že až jednou přijde ta chvíle, a jeden z nás uvidí někde v blízkosti něco velkýho, živýho, nohatýho a chlupatýho, v klidu řekne tomu druhýmu: hele, prosím tě, pojď sem, a to takovým tónem, aby toho druhýho nevylekal a abysme se pak spolu nějak toho zvířete zbavili bez újmy na zdraví z hysterickýho šoku.
No a tak mi na cestě zpátky k autu Adam najednou řiká: počkej Leni, prosim tě, zastav se, něco tady… – a tak jsme se přesvědčili, že klidný tón není řešení, protože je hned jasný, že někde blízko je něco, co tam nechcete a začnete jančit. Jenže!!! Adam to jenom zkoušel, byla jsem jen chlupatá od nějaký chlupatící kytky.
Ještě se nestmívalo, zjistili jsme, že jsme v časovým pásmu New South Wales, a že ty vodopády opravdu, ale opravdu potřebujeme vidět. K vodopádům se jelo na křižovatce doprava. Honza zahnul doleva, protože tam byla za 1 km k vidění Best of All Lookout (Nejlepší vyhlídka ze všech). Sice jsme se na tom jako kmenová rada neusnesli, ale my jsme s Adamem měli radost, že jsme na výletě taky konečně jednou bez kol, takže jsme brali cokoliv. A Míša nedala jinak, než je na vodopád se pojede pak.
Dorazili jsme na další parkoviště a šli k Nejlepší vyhlídce. Zase vyznačená kamenná cesta, všude kolem divoká příroda, lijány, krásná zelená barva, starověký stromy, uplně dokonale čistej vzduch a prosvětlující paprsky blížící se zlatý hodinky. #kýčjakbič, ale nešlo to necvakat. A vlastně hlavně kvůli těm prima fotkám jsem se rozhodla sepsat k výletu do deštnýho pralesa samostatnej článek.
Nebudu dlouho chodit kolem horký kaše. V “naší” části Austrálie řádí už třetí měsíc vnitrozemský požáry, co se přibližujou víc a víc k pobřeží, lidi se musí evakuovat, v Brisbane se některý dny nedá vůbec dýchat, jsou zákazy vycházení, zákazy návštěv některých parků, lidi se snaží zachraňovat koaly z přírodních rezervací… Pobřežní Gold Coast je bez problémů a o požárech ví jen proto, že je tu občas taková šedavá, zakouřená obloha, nebo kouká na zprávy.
Není proto divu, že Nejlepší vyhlídka všech dob nám vzala dech.
Kdybychom si vybrali jinej termín, asi by přes několikery kopce byl vidět i oceán. A protože nám ani tahle zastávka neuspokojila potřebu vodopádu, domluvili jsme se ještě na poslední šanci vidět vodu. Honza proto zastavil za dalších pár kilometrů (co jel z kopce na volnoběh) naposledy.
Na místě jsme zjistili, že na nějaký větší procházky je jaksi pozdě, protože se za chvíli stmívá, a bloudit mezi lijánama po tmě fakt nechcete. Tak jsme si došli jen 300 metrů k vyhlídce na Purling Brook Falls, vyfotili si panoramata s čurkem vodopádku a jeli domů. A cestou jsme taky s Adamem koukali na anglicko-aboriginský slovník a vymýšleli, jak by se mohly jmenovat naše děti.
(Ještě před tou zpáteční cestou jsme teda byly s Míšou na toaletě, a zakusily tak pralesní suché wc. Doma se nebojim, že na mě z mísy něco vybafne (i když to teda vždycky kontroluju), ale tady jsem si vůbec nebyla jistá, jestli chci tu toaletu použít. No a u kohoutku s vodou na umytí bylo připomenuto, že každá kapka vody je tam vzácná.)
Jako první ochutnávka divočiny velký dobrý. Příště se nám možná i zadaří nějaká pořádná procházka, třeba i mimo vyznačený kamenný cesty, až tak blízko k vodopádu, že ho budeme moct ochutnat anebo se v něm na tajňáka vykoupat.
