Adam se zraněním

To máte Zelenej čtvrtek, Velkej pátek, Bílou sobotu, Velikonoční neděli a pondělí. A my jsme měli kritický úterý. To úterý, kdy mě čekal skupinovej pohovor do práce. 

Úterý začalo jako každej jinej den: příprava do školy, Adam dělá snídani, ve škole úspěch v testu, za kterej jsem dostala dokonce dvě ocenění (o těch jsem psala třeba tady), a mimochodem, jedno z nich bylo za to, jak se mi povedlo při testu psaní. Píšeme vždycky A4 se zadáním, např.: formální stížnost, e-mail rodičům z dovolený, článek do novin a vždycky si tím v praxi trénujeme to, co jsme si říkali při hodinách gramatiky atd.

V posledním textu jsme měli používat gramatiku pro vyprávění (zaměřený na používání správných časů) nějaký historický události, kterou jsme si mohli vymyslet – byli jsme v pozici historiků a historiček. Já jsem se zaměřila na reálné úmrtí Karla Gotta a jeho předsmrtnou píseň Srdce nehasnou, který jsem ale vyhnala o štok vejš. Můj příběh byl o tom, že lidi vyšli do ulic a chtěli z tý písničky udělat hymnu. No a představte si, že se mi to tak povedlo, až jsem měla nejlepší “writing” z celý třídy. 

Po škole jsem přijela domů, s Adamem jsme na verandě probírali nějaký pohovorový strategie, žehlila jsem si šaty, protože moje verze “smart casual dress code” (mamko, to je popis toho, co si vzít na pohovor na sebe, aby to vypadalo patřičně) sestávala z šatů a balerín (to bude důležitý, počkejte si) a po dlouhý době jsem si namalovala i řasy. Pohovor začínal v 18 hodin, měl trvat cca 2 hodiny.

V procesu mojí přípravy Adam přemýšlel, co s načatým večerem. Nabízel, že pojede se mnou, což jsem odmítla (co by tam taky ty dvě hodiny po setmění in the middle of nowhere dělal, že jo), chtěl mě doprovodit aspoň na vláček, takže spekuloval o tom, že pojede na pláž jen s plavkama, když už bude tak blízko. Další možnost byla zůstat doma. Nakonec se rozhodl pro čtvrtou, že mě pojede doprovodit, vezme si malej surf (pro pokročilý), kterej uveze na kole, a dá si před setměním osobní seanci. 

Na zastávku jsme dorazili s dostatečným předstihem, ale vláček měl zpoždění, takže jsem se začala stresovat, že nestihnu navazující autobus. A když tady v Gold Coast nestihnete navazující autobus, jste tam, kde byl Baťa s dřevákama, protože tady některý busy nejezděj jako v Praze, ale spíš jako v Děčíně – 2x za hodinu, a to Vás může stát i práci. Takže se Adam jal mě uklidňovat, že ta minuta, co mi na přestup zbyla, je akorát.

Ok, přijede vláček, já jsem extrémně nervózní, Adam odchází s malým surfem. Přestup stíhám, raduju se a vytahuju čtečku. Do busu přistupuje pán, co je bos a nese si s sebou krabici (ve který má i boty), sedá si kus ode mě a vypadá to, že se začíná ukládat ke spánku. Autobus se rozjíždí. Adam píše, že je u vody a vlny jsou velký špatný, ale že se v nich chvilku plácat bude.

Bosej pán se začíná projevovat, povídá si sám se sebou a mění hlasy – takovým hlubokým hrdelním strašidelným hodně opakuje “fuck” (mamko, tohle by se dalo volně přeložit jako… nebo víš co, necháme to radši bejt) a pak sám sebe uklidňuje a omlouvá se do éteru svým běžným hlasem. Není mi to příjemný, ale co se dá dělat.

Pak mluví i na mě a mává, abych se ohlídla. Ohlížím se a následuje osobní omluva, všechno dobrý. Jenže to pokračuje a zesiluje. Mimo zastávku paní, co před minutou nastoupila, prosí o zastavení a chce vystoupit. To já sice taky, ale nemůžu, protože by mě to mohlo stát práci, kterou chci a potřebuju.

Pán začíná rukama hrát, že má zbraň, nabíjí ji a střílí po lidech v autobuse. Řidič začíná volat SOS ochrance a já jsem děsně nervózní (podstatně víc v porovnání s tím, když měl vláček zpoždění). Pán v autobuse nabíhá na sedačky s lidma a bouchá do těch sedaček pěstí. Řidič ještě pořád jede, volá policii, několikrát slyším slovo “urgentně” a Adam mi radí, ať jdu k dalším lidem v buse. Jenže jedeme jen 4 a najednou si bosej pán sedá ke mně, Adam chce, ať s ním sdílím polohu a volám o pomoc. Rozhoduju se, co je nejlepší strategie a když cejtim, že se s bosým pánem fyzicky dotýkáme, zvedám se, “s dovolením” a procházím. Bosonožec se omlouvá, jdu k řidiči a ten za chvilku zastavuje.

3 lidi vychází z busu, bosej pán vybíhá a huláká něco na jedinýho pasažéra – muže, kterej byl v autobuse. Čeká se na policajty a já už teď vím, že tenhle spoj mě na pohovor nedoveze. Chladná hlava, Uber, kterej po mně chce vyplnit kartu, klepou se mi ruce, protože nevim, jestli se náhodou bosýmu za chvíli neznelíbim i já. Objednávám Uber a čekám. Má přijet za 4 minuty, za půl hodiny začíná pohovor, a čeká mě ještě štreka. Moje auto se, kdoví proč, motá ty 4 minuty na stejným místě. Přijíždí bezpečáci, po nich i policajti a bosýho pána zatýkají a v poutech vedou do auta, strčí k němu i jeho krabici s botama a za mnou přichází pan řidič s tím, že můžu zase nastoupit. Jenže to já už bych nestihla, což mi řidič potvrzuje.

Po 8 minutách čekání přijíždí Uber, ve kterým sedí paní, nabízí mi relaxační kapesníček navoněný přírodními esencemi, vykládá mi o místní květeně, nabízí mi práci – mám si nakoupit za 200 dolarů set esencí a prodávat je dál, já děkuju, vím, že to určitě neudělám, a uklidňuju se. Volá mi Adam, ale paní řidička není k zastavení, tak mu to opakovaně nezvedám a píšu, že dám vědět později, že jsem v Uberu, a říkám si, jak je hezký, že je Adam starostlivej. Jenže volá pořád, tak se paní omlouvám a zvedám to. 

Adam chytil špatnou vlnu a sedí na pláži, krvácí tmavou krev, motá se mu hlava a prosí lidi kolem, aby zavolali záchranku, protože v tý díře v nártu vidí i nějaký věci (mluví o šlachách). Ani jeden z nás neříká nahlas, že čím tmavší krev, tím hůř. Hlavně si to pořádně tiskni, nebo zaškrť! Pojedu za ním na pláž, to je jasný. Adam mě přemlouvá, abych to nedělala, má kolem sebe lidi, je o něj postaráno a víme, jak je to tady s prací blbý. Čeká na sanitku a dá mi vědět, do jaký nemocnice ho povezou. Vyměňujeme si ještě smsky s tím, jaký máme pojištění, do jaký nemocnice by se měl nechat zavést (právě kvůli tomu pojištění) a že se milujeme. Adam moc nepíše, protože si musí tisknout tu hlubokou ránu. 

No, pěkný… pořád nevím, jestli se paní s esencema nemám nechat zavést spíš na tu pláž. Tahle řidička je bývalá školitelka a podnikatelka, toho času v důchodu, klidným hlasem mi vysvětluje, že na pláži bych nebyla nic platná (ale jojo, byla bych s Adamem!) a že záchranáři si budou vědět rady i beze mě. Já nevim, v hlavě mám milion myšlenek, ale ani jedna není spojená se soustředěním na pohovor. 

Paní mě vysazuje na místě a já mám chuť se otočit a jít pryč. Skupinovej pohovor totiž v provedení Boardriders (zastřešující společnost všech těch obchodů se stylovým oblečením) znamená, že jsem jedna ze 100 lidí. Ze STA. Jsem zaručeně mezi nejstaršími (možná i úplně nejstarší) a jediná mám skutečně oblečení smart casual, jak ukazoval Google. Ostatní mají minišortky, roztrhaný džíny, holý pupíky, kšiltovky (který si během těch dvou hodin nesundávají) a mají vyšisovaný vlasy ze slaný vody a surfu (jo, tohle bych si mohla sice jen domýšlet, ale později se mi to potvrzuje). 

Před budovou Billabong, Burleigh Heads, Gold Coast
Tohle je zlomek, ta budova měla ještě další trakt, kterej není na fotce. Ale to, co vidíte, bylo plný stolů s lidma.
Cvakla jsem to (rozmazaně) pro Adama – už jsem věděla, že neumírá.

Jestli jsem někdy musela něco fakt urputně předstírat, byl to tenhle podvečer. O průběhu výběrka budu psát v jiným článku, ale stručně – v první části jsme se ve dvojici vzájemně představili a pak jsme tu druhou osobu představovali skupině cca 35 lidí (tyhle skupiny byly celkem 3). Součástí toho představení měla být i jedna zajímavá informace o nás. Já jsem si nemohla pomoct a zmínila bosonožce s předstíranou pistolí a bojfrenda s dírou v nártu.

Ve druhý části jsme ve skupinách po 8 lidech museli vybrat 3 produkty z nabídky Boardriders (pro ně šel jeden kluk z mojí skupiny do zadní místnosti) a pak jsme museli hromadně vymyslet, jak bychom je využili na pustým ostrově. A protože jsem si den předem četla nějaký příklady skupinovejch pohovorů, věděla jsem, jak je fajn se ve skupině chovat. Naši práci jsme pak prezentovali celý stovce lidí. Všude kolem nás byli pozorovatelé a pozorovatelky od fochu.

Během celýho procesu jsem byla na mobilu každou chvíli, kdy to nebylo úplně pitomý (a pak jsem si říkala, že případnej neúspěch budu mít aspoň na co svést). Za Adamem přijela záchranka za půl hodiny, chtěli mu to ošetřit hned v sanitce, aby nemusel platit za převoz do nemocnice, ale protože si nebyli jistí budoucí pohyblivostí, vzali ho do nemocnice do části Robina. Nedaleko jsem měla ten pohovor. 

Pohovor končí po necelých dvou hodinách s tím, že do týdne nám dají vědět, jestli postupujeme do dalšího kola tohohle výběrka (ano, tady i na skládání oblečení na dobu určitou cca 2 měsíce potřebujete projít dvoukolovým výběrkem), nebo do dalšího kola roznášení životopisů po pobřeží. Dovyplňujeme dotazník, hlavní šéfik si se všema 100 lidma potřásá rukou a Kath z Kánarskej ostrovů, co se mnou seděla u stolu, mi nabízí svezení do nemocnice. “A Kath, máš to po cestě?” “To já nevim, ale to je úplně jedno”. Ok, vesmír se zase pomalu dostává do rovnováhy. Jedeme cca 8 km.

Kath mě vysazuje před pohotovostí, beru si na ní kontakt, abych jí mohla v budoucnu pozvat na kafe, a běžím za marodem. Marod už je srovnanej s tím, že má v nártu díru, že právě zaplatil 550 AUD za sanitku a fotí si obvázanou nohu na Instagram (a Vy jste se celou dobu báli, že se jedná v podstatě o téměřtepenné krvácení). Přicházím právě včas, asi za 5 minut pro Adama jde (asi) pomocný lékař, bere mu prkno a všichni jdeme do útrob pohotovosti. Ta je rozdělená závěsy na několik “boxů”, kde vidíte ostatní lidi. A slyšíte ostatní lidi, který trpěj a nic si nefotěj na Instagram.

Ten (asi) pomocný lékař dělá základní diagnózu: nic to neni, budeme jen šít. Adam mi ale přece říkal, že tam viděl ty šlachy, takže mi to nedá, žádný odflákávání, ještě nebylo ani 22 hodin, pane doktore!). Doptávám se teda, co byly ty “věci”, co Adam viděl (jako takhle – já potřebuju Adama zdravýho jak řípu, protože tahat ty nákupy na kole sama je fakt opruz) a pan (asi) pomocný doktor volá hlavního doktora, píchají víc anestetik a šťourají se v ráně (a já se uspokojeně koukám a nahlas vzpomínám na dětství, kdy naši koupili kabelovku a my jsme s mamkou sledovali Medical Miracles na Reality TV, když taťka nebyl doma).

Pan (asi) pomocný lékař se tomu směje a pak nám potvrzuje, že to opravdu v podstatě nic není a že opravdu budou jen šít. A u toho jsou milí a usměvaví a říkají “ouky douky” a tomu se zase směju já. A pak přichází medik a vyplachuje ránu. Adam má písek totiž úplně všude, včetně tý otevřený rány. Chvílema je mu špatně a zima, ale už se nebojíme nepohyblivosti.

Pak se medik ujímá šití a klepou se mu ruce. Já se mu nedivim, když mu pod ty ruce pořád koukám, takže toho nechávám a s Adamem už si děláme srandu. Uznáváme, že ta rána vlastně už teď nevypadá na to, že by byla schopná člověka zbavit vědomí z důvodu skorovykrvácení a Adam mě přesvědčuje, že to fakt nebyl hezkej pohled, že ta díra byla otevřená a bylo tam vidět všechno možný (připomínající kuřecí maso) a že to hodně teklo. 

Adam má 4 kvalitní medické stehy a (zase) dobrou náladu. Bereme si všechny doporučení k srdci, do ruky papíry, batohy, surf a voláme něcojakoUber. Přijíždí pro nás pán původem z Německa a my se radujeme, že má velký auto, do kterýho se to prkno vejde. Doma jsme někdy před 23. hodinou, děláme si pizzu a já mám důvod, proč nejít další den do školy. 

Ve středu si Adam musí vzít něco na bolest, užívá si válení a přiznává, že očekával, že ručník, kterým si škrtil ránu, bude na sobě mít víc krve než 3 flíčky velikosti mexického dolaru. Ale jako takhle… ono to asi všechno teklo do toho písku, to bych se prej divila. 

Ve čtvrtek se dozvídám, že jsem pozvaná na 2. kolo výběrka a Adam se jde v pátek taky podívat na jednu prácičku. Ale o tom zas příště!

Share: