Dlouho vytoužené, potřebné a dokonce i oplakané se stalo skutečností. Adam má práci! Po necelých dvou měsících urputnýho hledání, obepisování, ptaní se a čekání na (většinou odmítavý) odpovědi šel Adam ve čtvrtek 7.11. poprvé do práce. Ve stejnej čtvrtek, kdy jsem do obálky pro paní domácí připravila v podstatě poslední prašule v hotovosti, co jsme si s sebou přivezli na rozjezd. Takže je to tak, vesmír už je zase v rovnováze.
Adam jezdí stavět a bourat párty stany (takový ty luxusní, s podlahou a stěnama) s partou českých a slovenských soukmenovců, z domku odchází před 6. hodinou ráno a vrací se třeba kolem 21. hodiny večerní. Tak jako všechno, je i tahle práce mince o dvou stranách. Tolik odmakaných hodin s sebou přináší hezkou výplatu, a tudíž obrovskou úlevu (jedna strana mince) a současně to znamená, že v pracovní dny není žádná šance stihnout cokoliv jinýho, než večeři, sprchu a nějaký to mluvený slovo před spaním + se v pracovní den nedá nic plánovat. Není totiž nikdy úplně přesně jasný, kdy se bude končit a pojede se domů (druhá strana mince).
Potřebovali jsme ale nějakej příjem už jako sůl! Jako kyslík! Jako všechny díly Sexu ve městě na přenosným disku! Jako dvoučokoládový cookies z Woolworthu! Minulý týdny nebyly vůbec snadný a dokonce mi Adam párkrát místo těch sušenek naservíroval otázku, jestli se nechci vrátit domů, přičemž mi pak přiznal, že kdybych řekla, že jo, byla by to asi teprve ta pravá partnerská krize. Aby bylo jasno, jemu se domů, samozřejmě, nechtělo vůbec a mně taky ne. Akorát jsem to nerámovala větou “Je to tady boží, Lenino, mně je tady tak dobře” (jako Adam), ale spíš větou: “Už to stálo moc peněz na to, abysme to vzdali po dvou měsících”.
Takže to přišlo v ten správnej čas. A protože nic netrvá věčně, tak Adam má vidinu, že věčnej nebude ani takovejhle pracovní zápřah. S blížícím se létem (= mega horkem) se prý blíží i konec nejintenzivnější sezóny párty stanů. Aa když to dobře dopadne, práce Adamovi zůstane i po sezóně, ale s podstatně menší časovou náročností. A to by v kombinaci s mojí prací, která snad bude taky již brzy ve Vašich kinech, mohlo celkem obstojně fungovat.
První blogový úspěch
To si nemůžeme nechat pro sebe! Eliška z Information Planet se v minulých dnech potkala s marketingovým ředitelem Browns, Matthewem. Slovo dalo slovo a Matthew se dozvěděl, že píšeme blog, že tam píšeme i o Browns, a že tam o Browns nezištně píšeme vlastně samý hezký věci. A tak nám napsal, že by nám chtěl poděkovat nejen slovně, ale i zprostředkováním nějakýho typicky goldcoasťáckýho zážitku. Ty jo! To jsme nečekali a udělalo nám to radost. Nevíme ještě, co si máme vybrat, protože je tady toho spousta (od návštěvy divokopřírodní rezervace, přes vstupy do zábavních parků – je tu třeba Warner Bros. Movie World, nebo mořský svět, po okružní let vrtulníkem). Takže máme rozmýšlet a Matthew je prý kdyžtak připraven nám osobně poradit.
A možná budeme spolupracovat s Browns a Information Planet z Čech ještě na další věci, ale to asi zatím necháme jako takovej zaťatej drápek, aby se Vám chtělo číst i dál (*smějící se smajlík* – ty jsou tady na blogu, bohužel, extrémně špatný, tak aspoň takhle *další smějící se smajlík*).
A co se týká blogových úspěchů, děkujeme samozřejmě i za všechny ty hezký slova, co nám (většinou z Čech) posíláte přes ty různý sociální sítě. Máme z tý chvály velkou radost, i když z ní nekoukají žádný vstupenky!
Zase poznáváme okolí
V týdnu 8 jsme podnikli dokonce dva výlety. Jeden z cyklu “jsme chudý, nemáme auto, nechce se nám utrácet za MHD, takže hodinu šlapeme jak divý proti větru a prostě někam dojedeme”. (Pokud Vás zajímá, kam jsme šlapali na sever, tak tu je o tom celej článek.) Druhým výletem započal nový cyklus “jsme chudý, nemáme auto, MHD tam nejezdí, takže se nacpeme do auta k Míše a Honzovi a necháme se s nabídkou příspěvku na benzín, který Honza s Míšou odmítají, někam dovézt”. Tentokrát jsme navštívili vnitrozemskou zeleň, bylo to logicky úplně jiný než ty naše pobřežní výlety a máme tolik hezkých pralesních fotek, že z toho asi bude stručnej samostatnej článek pro milovnice a milovníky flóry deštného pralesa (z fauny můžeme nabídnout akorát tmavou fotku australský hrdličky a žádnou fotku krocana).
Každopádně, kola! Tentokrát jsme jeli na jih. Úplně původně jsme si říkali, že bychom mohli dojet až na Currumbin, kde jsou zátoky bez vln a dá se tam koupat = nejsou tam hyper vlny. Jenže to je od nás 20 km, a to prostě tam i zpátky proti větru nechcete. Ano, tam i zpátky proti větru není překlep. Gold Coast má takovou specialitku. Ať šlapete, kam šlapete, vždycky jste prostě proti větru. Já tomu nerozumim, ale je to tak.
Tak jsme náš plán poupravili na cílovou destinaci Burleigh Hill, resp. na “nějaký pěkný místo na ležení na Burleigh Heads Beach”, což je mimochodem ta část Gold Coast, kde jsem byla na tom pověstným skupinovým pohovoru. Jeli jsme zase podél pobřeží, kde jsme v nějaký fázi dojeli k roztomilým duhovým srdíčkovým schodům a zjistili, že pokud se nechceme kus vracet, budem muset namasírovat svaly a ty kola na kopec vytáhnout. Já jsem nebyla úplně ve svý kůži, za to Adam dlouho nic fyzicky náročnýho vlastně nedělal, takže se dobrovolně ujal pozice nosiče kol a Žvejku s Žihadlem na kopec dostal beze mě. Bylo vedro a foukal zase (ten pojebanej, pardon, musela jsem si ulevit) vítr. Na kopci jsme objevili prima vyhlídku a vyfotili si Gold Coast zase z jiný perspektivy.
Dojeli jsme k pláži, já jsem měla už standardní husinu ve stínu a na sluníčko se mi po hodině na kole s holýma ramenama nechtělo, tak jsem se učila na dece a Adam plaval ve velkejch vlnách. Mimochodem, pořád tady dumám, jak to rodiče dělají, že se nebojí o malý prcky, co se ve velkejch vlnách vždycky plácají vedle Adama. A v neděli jsme s Míšou přišly na to, že my jsme z ČR zvyklý akorát na Mácháč, a i tam se o děti bojíme, ale tady je to jinak. Tady je to divočina, hadi, pavouci a neúprosnej oceán. A když tady máte dítě, musí si na to všechno prostě zvyknout, čím dřív, tím líp, protože tohle je prostě Gold Coast.
Po cestě zpět jsme potkali exotickou flóru, viz níže. Když jsme těch 11 km proti větru došlapali až domů, Adam si vytáhl zbývající 2 stehy z nártu, chvíli se strachoval, jestli to nebylo moc brzy a jestli se ta rána ještě trochu neotevírá. Ale všechno dobře dopadlo. Skalpelek byl ostrej, nitě nezarůstající, rána je hezká, hladká a je to taková pěkná památka na Austrálii (a to jsme si spíš říkali, že se tady necháme potetovat, což bych upřednostňovala).
Škola
Bez nějakých těch perliček ze školy by to nebyl ten správnej tejden. A tenhle byl na perličky obzvlášť výživnej! Sabine je skvělá učitelka. Musí to tady zaznít ještě jednou a výrazně, protože jsme měli ve čtvrtek a pátek supl, a já jsem z těch základních “core” hodin odcházela v pátek ze školy tak zmatená (a nechápáním frustrovaná), že jsem se rozhodla, že v pondělí na test nepůjdu, protože tolik nedělního domácího samostudia prostě podstupovat nechci.
V pondělí jsme místo psací části testu měli mluvení a ve trojicích jsme měli připravit zpravodajské video ze školního prostředí (moje trojice se věnovala studentovi měsíce října, Diegovi, blížící se módní přehlídce v rámci Melbourne Cup 2019 (viz níže) a rozbitý klimatizaci. Tohle považuju za další Sabinin prima způsob, jak hodiny udělat zábavný a kreativní.
Protože se naše třída rozrostla a je nás asi kolem 15, přesunuli nás do jiný učebny, kde je ještě větší zima (ano, je to možný) a nejde to tam regulovat. A já jsem začala mít trochu radost, že mám před sebou už jen tři týdny školy. Ano, kvůli klimatizaci.
4.11. bylo první listopadový úterý, což je úterý, kdy se v Austrálii koná Velká pardubická, známá jako Melbourne Cup. Takže jsme si v pondělí mohli za 2 AUD vylosovat z klobouku číslo koně, na kterýho jsme ty dvě babky vsadili, a taky jsme mohli vyhrát docela dost peněz (1. místo něco po 50 AUD, 2., 3. místo nějaký drobný a člověk, co vsadil na koně, kterej byl úplně poslední, dostal svoje peníze zpět, zbytek nedostal nic). Já jsem si vytáhla číslo 9, koně jménem Rostropovich, na kterém jel 55 kilový žokej Dwayne Dunn. Protože mám štěstí v lásce, a protože Rostropovich akorát ten den prý nebyl ve svý kůži, byl poslední, a já dostala zpátky vsazený 2 dolary.
Stejně jako Velká pardubická je i Melbourne Cup spojenej s hezkým oblečením a zdobnými pokrývkami hlavy. Takže nám bylo řečeno, že kdo se vyšňoří, neprohloupí. A taky jsme se měli těšit na módní přehlídku na červených koberci. Tak jsem to vzala z gruntu, oblékla si svoje jediný gala šaty (od Adama), který jsem si s sebou vzala na speciální příležitost (a ani mě nenapadlo, že ta nastane už měsíc a půl po příletu), do vlasů kytku a jela v tom na kole.
Po výuce jsme se sešli ve společenský místnosti, kam jsme si cestou směli vzít sklenku (alkoholickýho) šampáňa. Některý lidi se sami od sebe přihlašovali do módní přehlídky, jiný lidi odchytla některá z učitelek a řekla: Ty máš šaty a ozdobu na hlavě, tak půjdeš přehlídku. A to se stalo mně. Tak jsem si říkala, jestli to v mým věku není už trochu nepatřičný, ale protože jsem od rána moc nejedla a sklenku se šampáněm jsem měla docela brzo vypitou, řekla jsem si, že bude sranda, a že teda půjdu.
A tak jsem šla na písničku, kterou většina lidí zná jako Evrydej ajm ša-fl-in = LMFAO ft. Lauren Bennett, GoonRock – Party Rock Anthem, a která mi totálně připomíná léta dávno minulá strávená na parketech v pražských barech). Neměla jsem nikoho do dvojice (jako spousta ostatních), ale asi to nevadilo, protože Browns mi ve svým facebookovým albu k Melbourne Cup – Gold Coast 2019 věnoval prostor dokonce na 4 fotkách, což se nepoštěstilo ani celkové vítězce módní přehlídky (mimochodem, vyhrála to ona a muž, který měl na hlavě … počkejte si… kšiltovku. Kšiltovku!).
Práce Lenka
V domku je nás aktuálně 6 (tzv. fullhouse), a tak je jasný, že se scházíme v kuchyni u vaření, u koukání na telku a tak. A taky se, samozřejmě, vzájemně informujeme o novinkách. A když se v neděli (3.11.) ráno u přípravy snídaně Honzové zeptali, jak jsme na tom s prací (což byl v tý době hodně tenkej led), už jsem je docela nevybíravým způsobem spravila o tom, že ze Surf Dive’n’Ski mi slíbili zavolat do středy 30.10., ale nikdo se mi neozval. Přidala jsem taky informaci, že od zítra se začínám koukat po něčem jiným, protože už mi takový jednání připadá vlastně trochu neslušný.
No a jak to tak bývá, při vážným hovoru o práci s Adamem během cyklovýletu na jih mi v NEDĚLI po obědě zvoní mobil, volá zase Nathan, a jak se prej mám a co dělám v pondělí. Přiznám se, že jsem v tu chvíli nebyla úplně nejentuziastičtější potenciální zaměstnankyně, ale domluvili jsme se na osobní pohovoru další den ve 14:30.
V pondělí jsem teda jela do školy, o velký přestávce jsme ještě s Adamem probrali po telefonu nějaký detaily ohledně praktické stránky prodeje, po škole jsem si jela pro kolo, na něm jsem se přivezla na Surfers Paradise, šla na nákup a pak o 20 minut dřív dorazila na místo určení. Tam právě probíhal pohovor s dalším uchazečem, tak jsem si psala s Adamem, abych nebyla nervózní a čekala jsem, až na mě dojde řada.
Řada na mě došla s 15 minutovým zpožděním oproti očekávání, musela jsem si pro potenciálního šéfika vyloženě dojít, ten mi schoval batoh, řekl mi, ať se porozhlídnu po krámě a pak jsme si šli sednout ven do kavárny, kde nikdo neseděl. Asi 45 minut jsme si příjemně povídali o mých životních cílech, důvodech, proč chci být prodavačka oblečení, jak se chovám, když jsem pod tlakem, jak zvládám stres a kritiku, co se mi kdy v práci povedlo a co se mi nepovedlo. Během pohovoru Nathanovi dopsala propiska a velkým větrem ulítly papíry.
Další detaily si nechám do článku o hledání práce (to je ten, kterej tady slibuju už několik týdnů), ale už tady můžu říct, že jsem se rozhodla být hodně upřímná, nezatajovat titul ani skutečnou praxi a přišlo mi, že to bylo dobrý rozhodnutí. Nathan je mimořádně příjemnej člověk, dokonce bych řekla, že jsme si lidsky rozuměli a byli na jedný vlně. Ale kdo ví, jestli se s ním takhle necítí všichni, kdo se k němu dostali na pohovor. Slíbil se ozvat do 7 – 10 dnů v případě pozitivní i negativní odpovědi.
Těch 7 – 10 dní potřebuje na to, aby si ze 7 uchazeček a uchazečů vybral asi 3 a všem dal vědět. Tenhle článek píšu 7 dní po pohovoru a musím hodně brzdit svoje myšlenkový pochody, abych neanalyzovala, co pro mě asi znamená, že ještě nevolal. Já tu práci fakt moc chci, vesmíre!
Práce Adam
Adam minulý týden neměl úplně vyladěno. S tou prací to bylo už fakt hodně těžký, vlastně jsme byli trošku v patový situaci, kdy jsme nevěděli, jak dál, co udělat jinak a lépe, aby našel práci v horizontu několika málo dní. A pak jsme si vzpomněli, že když měl Adam čerstvě zašitou nohu, dal mu Honza z Děčína číslo na nějaký lidi, co jezdí stavět párty stany a dá se s nima mluvit česky. Jakto, že jsme si na to nevzpomněli už dřív?
Tak Adam zavolal v úterý (5.11.) Tomášovi ze Slovenska, aby se dozvěděl, že volá právě včas, že někoho shánějí a že se mu ozve další den s bližšíma informacema. Ve středu se Adam dozvěděl, že jde ve čtvrtek do práce, má si vzít čepici, opalovací krém a pevný boty a v 6 ráno má být na zastávce vláčku, kde ho nabere další stavěč párty stanů.
A tak se stalo, že Adam dostal práci. Není línej a je rád, když má svaly, takže maká 12 hodin denně, pije hektolitry vody ve 39 stupních ve stínu, poznává vnitrozemský obydlí bohatých lidí, řídí nalevo (!!!) po obcích i dálnicích a po nohách si nechává lézt “luční” pavou(č)ky. A má “mozoule” na rukou (i přes rukavice) a naštěstí ví, že to není příznak choroby, ale zdravá věc, kterou způsobuje práce, a tý on se nebojí. A já si ho za to ještě víc vážím a jsem mu vděčná (i když je mi po těch společných 2 měsících, logicky, samotný smutno), protože si můžu dovolit čekat na telefon od Nathana, aniž bych se bála, že nebudem mít na nájem.
Závěrečné perličky
Představte si, že Austrálie není vůbec ekologická. Dlouhý léta se tříděného odpadu zbavolala tak, že ho posílala do Číny a měla vyřešeno. Jenže ten odpad tam vozila špinavej, takže Čína řekla: dost, my už Váš odpad nechcem! A vypověděla smlouvu. No a protože Austrálie nemá vybudovaný vlastní systém zbavování se tohohle odpadu, je docela nahraná. Mimochodem, u každýho domu tu jsou dvě popelnice – jedna na smíšenej a druhá na všechno, co se třídí a je to čistý – tyhle dvě podmínky: tříditelnost a čistota je potřeba plnit současně. Popeláři jezdí každý den pro smíšenej odpad a pro tříděnej každý dva.
I v českých předpovědích počasí se věnují australským požárům. Ty jsou tady sice běžně každej rok, ale letos žačaly prý o hodně dřív než je obvyklý. Na pobřeží nehoří, ale ve vnitrozemí jo. A hoří tak, že tady od víkendu máme normálně kouřovej “opar” po celým městě, a když fouká ten “správnej” vítr, ohně i cítíme.
Koupila jsem si barvu na vlasy! Na Instagramu mi napsala Zuzka, která na Gold Coast žila (a kamarádila se s Domčou, Honzou a spol.) a asi jako jediná se barvila na rezavo. Napsala mi s tím, že přečetla celej náš blog, u kterýho si hezky zavzpomínala. Ale hlavně! Jednoznačně doporučila měděnej Schwarzkopf 7-77, na kterej je skoro vždycky sleva v drogerii v Southport, tam, kde denně jezdím do školy. Náhoda? To asi těžko! Takže jsem neváhala, tu barvu si koupila a… jsem zase rezavá!
U supermarketů nebo přímo v nich jsou stojany s ovocem, který je určený pro děti a je zdarma. A nám se ta myšlenka moc líbí.
Rozbila se mi žabka, kterou jsem měla od 15 let (pro severočeský lidi – kupovaná v nějakým trochu značkovým krámě v teplický Olympii,). A víte, jak se mi po všech těch letech rozbila? Už byla tma a já potřebovala pro prádlo na zahradu, Honza šel se mnou, abych se nebála, ale i tak jsem pro jistotu pořádně dupala, abych odehnala krajty a tarantule. A dupala jsem tak moc, až jsem si takovej ten špuntík uprostřed chodidla neopravitelně vytrhla. Časy se mění…
Gold Coast je prostě surfařský město. No podívejte na ty lavičky!
