Aby nás síla provázela, jsem si přála v každý fázi příprav na Austrálii. Za průchodem bezpečnostní kontrolou na letišti V. Havla ale asi úplně nejvíc. Letěli jsme do Kodaně (s Czech Airlines), kde jsme měli něco kolem 4 hodin čas, pak jsme letěli cca 12 hodin do Singapuru (se Singapore Airlines), kde jsme měli něco kolem 16 hodin čas a pak jsme letěli cca 8 hodin na Gold Coast (zase Singapore Airlines operated by Scoot). Ale zase jsme to měli za levno, a to se vyplatí!
V Kodani jsme byli hned, a navíc nešlo po necelých 4 hodinách si na palubě nedát dvacet, žejo. Čekání na přestup taky uteklo, nejsme žádný béčka. A pak přišel let do Singapuru. Mám kamarádku, která lítala 3 roky pro Emirates a když jsme se potkaly před odletem, říkala, že Singapore Airlines bývají na špičce hodnocení spokojenosti jejich pasažérek a pasažérů. A to teda musíme s Adamem rozhodně potvrdit. Vegetariánské menu nebylo problém, i když nebylo na lístku (a když píšu lístek, myslím tím fakt lístek, kde snídaně, obědy a večeře měly vlastní stránku stejně jako “něco na zub” a pití). Za zmínku stojí taky příjemný deky a pohodlný polštáře a obrazovka s takovým speciálním letadlovým joystickem, který se podle Adama odborně nazývá handheld. Ale uplně největší klobouk dolů jde stevardkám a stevardům, který se prostě nezastavily/i. Neustále něco nabízely/i, dolívaly/i pití, sbíraly/i odpadky… já vím, že se to běžně v letadlech dělá, ale na nočních letech jsem většinou zažila noční klid, a to i na straně cabincrew (rozhodně tím nechci říct, že se noční šichty flákají – chraň mě ruka pilotova/pilotčina, přijde mi logický, že když pasažérstvo letadla spí, tak prostě není nutný letadlem nějak extra často procházet a když má někdo nedostatek rumu s colou v krvi, tak si prostě dojde). Stručně řečeno, na obědu/večeři (podle toho, v jakým časovým pásmu se nacházíte) jsme si pochutnali, zábava byla dobrá, maraton F.R.I.E.N.D.S. nevyjímaje, podle Adama jsme měli nejlepší dezert, jaký kdy jedl (ne, nebyl to číský dort ani chézekake, ale brownies s kousky jahod) a celkově dáváme 10 z 10.
Jenže jsme pořádně nespali, i když jsme se hodně snažili (já jsem dokonce měla koupený nějaký bylinný tabletky na dobrý spánek s kozlíkem lékařským a od mojí nejlepší Janiny něco silnějšího, ale na to nedošlo :D). Nasedli jsme do letadla kolem poledne českýho času, takže když jsme po 12 hodinách letu přistáli, naše těla měla akorát čas na to jít spát. Tohle byla za těch posledních 24 hodin krizovka č. 2. Museli jsme vystát frontu na imigračním v Singapuru, a když jsme ji vystáli, zjistili jsme, že nemáme vyplněný papíry. Takže ještě jednou. Pak pro kufry, někam je na těch 16 hodin uložit (za 30 singapurských dolarů na 24 hodin – méně nešlo, tedy něco přes 500 Kč).
Teď si představte, že 24 hodin pořádně nespíte, jste na druhým konci světa, kde mají strašně hnusnou chlorovanou vodu, máte oteklý nohy, je asi 8 hodin ráno jejich času a Vy potřebujete spát. Je to totiž to jediný, co chcete dělat, ale jste tak vyčerpaní, že se jen blbě smějete, začínáte větu, kterou nikdy nedokončíte a máte (už zase) hlad. Sedíte v Mekáči, kde nemají nic bez masa, googlíte dobrý místa na spaní na letišti na TripAdvisoru, zjistíte, že na každým terminálu jsou tzv. Pay-per-use zóny s postelí a sprchou. Ale ty stojí 60 dolarů na 5 hodin, a to prostě nedáte. Protože pořád myslíte na to, že nechcete utrácet za malichernosti. Chápete, jak jsme na tom byli blbě (myslim rozumově), když jsme soukromou postel za 200 kaček na hodinu považovali za malichernost?
Tak jdete hledat jídlo jinam a jste překvapení, že je tam všude tak málo lidí. Cestou na jídlo si chcete ustlat na zemi u laviček, na zemi proto, že lavičky mají všude opěradla a tam se nesložíte Vy se 160 cm, natož Adam se 188 cm. Jenže paní uklízečka zatím prošla jen levou stranu koridoru, kterej je tím pádem vlhkej a ta Vaše pravá strana je prostě špinavá. Cizí vlasy, cizí hlína z bot… A vy ještě pořád, i přes tu vyčerpanost, máte nějakou důstojnost. Tak vzdycháte, snažíte se vymyslet, co si počít, až dojdete k indický restauraci, kde si (bože můj, proč) dáte… počkejte si… Vegetariánskej burger s hranolkama. Sedíte v indický restauraci, kde vaří (zřejmě) lidi z Indie, a která je plná lidí (zřejmě) z Indie, a Vy si nedáte dhal nebo palak paneer. Ale burger! Tak ho jíte a je Vám hned líp a pak Vám dojde, proč všude bylo tak málo lidí. Jste v příletový hale. Odtud většinou lidi peláší do města nebo do odletový haly čekat 16 hodin na další spoj.
Takže si po hodině a půl jdete pro ty hyper těžký kufry, který jste mohli mít v úschovně klidně 24 hodin. A mizíte do odletový haly správnýho terminálu. Tam odevzdáte kufry u check-inu (samozřejmě, že s německým příjmením máte problém u samoodbavovacích kisoků, kam jste poslaní, takže stojíte frontu na obsluhu u přepážky, a dobře to dopadne). A jdete konečně hledat to místo na spaní.
Odletová hala se lidma hemží. Mají tam samozřejmě všechny obchody světa a taky klouzačky pro děti. A dvě odpočinkový zóny zdarma, kde je ale doslova hlava na hlavě a z toho polovina těch hlav neuvěřitelně chrápe. A vy sice máte škrabošku, která Vám i v odletové hale v 10 dopoledne nasimuluje noc, ale špunty do uší jste si nevzali. Protože už ale vyloženě padáte na držky vyčerpáním a tamhle před obrovskou telinou s přenosem fotbalu jsou dvě volný sedačky, jdete tam.
Adam se skládá do sedačky, kolem nohy si na několik rybářských uzlů váže notebooky a Vy si stelete batohy k jeho nohám, protože jestli na světě nejste něčeho schopný, je to spaní na zádech. Škraboška, sluchátka s muzikou, co moc často neposloucháte, abyste si ji nechtěli zpívat a najednou usínáte tvrdým spánkem na ještě tvrdší podlaze. A budíte se po necelých pěti hodinách. A to jste z ČR plánovali, kam všude se za těch 16 hodin v Singapuru podíváte.
Před odletem na Gold Coast rodiny a kámoše a kámošky online informujete o tom, že jste se konečně báječně vyspali, stihnete Oreo McFlurry (protože, sakra nemají Kit Kat + karamel), večeři a při průchodu zdobenou halou taky zjistit, že vůbec neumíte fotit s novým foťákem, kterej jste si kupovali s tím, že v podstatě fotí sám. A pak nastoupíte do letadla, je po desátý hodině místního času, konečně sedíte vedle sebe a chce se Vám strašně spát, ale jako vydržíte to kvůli tý VIP večeři, co máte. Scoot je nízkonákladovka, ale protože jsme měli koupený ty celkový letenky z ČR, jako jedni z mála z celého letadla máme nárok na těstoviny, vodu a deku. Jenže to nějak přetáhnete a už se Vám moc spát nechce. Adamovi trochu jo a zvládá to i bez polštáře. Já se pár hodin snažim se škraboškou na očích sama sebe přemlouvat, že je noc a že musim spát, ale pak to vzdávám a rozečítám Analfabetku, která uměla počítat (tímto veřejně děkuji Svěchymu, který nám na dobu pobytu v zahraničí zapůjčil bez nároku na honorář jeho vlastní čtečku).
Nad ránem se kocháte dechberoucím východem Slunce a nebojíte se používat takový ty věty jako: Tohle je to nejkrásnější, co člověk může zažít. V půl sedmý ráno už vidíte pevninu úplně jasně, tipujete, jestli už “jste doma”, nebo je to Brisbane nebo třeba Tasmánie (protože samozřejmě vůbec nevíte, kudy letíte, protože Scoot je prostě nízkonákladovka, takže se na obrazovce před sebou nemůžete podívat, protože jí nemáte). Ale když vidíte z letadla dým z lesů, víte, že se blížíte (protože kolem Gold Coastu posledních několik dní / málo týdnů hoří).
A pak jste po 44 hodinách od budíku v Čechách na malinkým letišti v Gold Coast. Na imigračním mimořádně příjemnýmu úředníkovi přiznáte, že máte s sebou čaj pro paní domácí, Panadol a Panthenol a taky partnerský vízum, a jste tam. Východem nr. 1 vcházíte do příletové části letiště, okamžitě se svlékáte, protože je vedro, převlékáte, protože jste si v Singapuru ty sprchy nezaplatili, čistíte zuby a píšete paní domácí, se kterou máte sraz v obchoďáku asi 45 minut autobusem z letiště, kupujete 2x denní lístek na MHD (celkem za 20 AUD, 320 Kč) a jedete překlimatizovaným busem číslo 777 na zastávku Broadbeach South a v Mekáči v obchoďáku Pacific Fair potkáváte trpělivou Isabel.
