To máte výpověď, pojištění, novej notebook, foťák, výměna baterky mobilu, výměna prasklýho displaye mobilu, zaplacení pokuty (se kterou nesouhlasíte a chtěli jste jít do správního řízení, ale #toolate). Dál datový schránky, obnovení mezinárodních řidičáků, ostříhání vlasů, preventivní prohlídky, očkování (protože doufáte, že Vás Adam vyveze i za hranice Austrálie, kde na Vás můžou číhat nebezpečí břišního tyfu), adaptéry do zásuvky, outdoorový boty (nevyplácí se prý kupovat tam), co s účtem tady, co s účtem tam, co s mobilem tady, co s mobilem tam. Nezapomenout na výměnu baterek v hodinkách ke sporttesteru (protože teď přichází ten čas, kdy ho konečně začnete pravidelně používat), reklamaci tenisek (abyste měli v čem odletět a nedělali na druhým konci světa ostudu), změnu trvalýho bydliště, motorka do depozitu, přepsání energií, odhlášení pošty pro Bonprix, Yves Rocher, DM…
A do toho teda musíte něco udělat s garsonkou nacpanou k prasknutí. Takže se horlivě přidáváte do swapovacích skupin na Facebooku (a klidně měníte docela hodnotný věci za dvě okurky ze zahrádky někde za Prahou, co už zítra budou pěkně zvadlý anebo za marmošku, u který po otevření zjistíte, že má nějaký divný šedivý věci pod víčkem). Rozdáváte bližním svým, prodáváte ty úplně nejhodnotnější věci (jako třeba Nintendo Switch, Play Station 4 nebo umělecký Koi štětce – a děláte to úplně dobrovolně) a vracíte sto let půjčený knížky. A to vše během 3 týdnů, protože pracujete na full time do poslední chvíle a po práci se nezmůžete na nic jinýho než si dělat radost v nový zmrzlinárně na Národní třídě nebo v letních výprodejích a po večerech googlit “třebadvacet doporučení pro úspěšný blog”.
A taky si čtete o všech těch hadech, pavoucích a smrtících medúzách, protože chcete být poučení/poučené, abyste mohli výtečně argumentovat za použití aktuálních statistických dat o počtech úmrtí způsobených všemi těmi hady, pavouky a smrtícími medúzami, protože to je hlavní téma, o kterém se poslední dva měsíce s lidmi bavíte.
A dojídáte konzervy s fazolemi, cizrnou a kukuřicí, protože co s tim tady, žejo. A necháváte si za pražský ceny spravovat zuby do foroty a překládáte lékařský zprávy. A prosíte kámošky, aby Vám napsaly reference na to, že Vám to jde docela obstojně s (jejich) dětma (a v duchu si říkáte, jestli by byl dobrej nápad na konec dopsat PS: Jestli ty australský děti nebudou úplně stejně skvělý jako Alice s Filipem, tak s tim na mě ani nechoďte. To radši půjdu za lepší hodinovou mzdu tahat Ytong někam na stavbu).
Já o sobě vím, že jsem milovnice minulosti a vzpomínek. Schovávám si drobnosti jako jsou vzkazy z lednice, pohledy k Vánocům od babičky a mamky nebo prospekty a brožurky z různých míst, třeba z vídeňskýho Hundertwasserhaus to mám radši několikrát (protože Hundertwasser byl nejlepší umělec na světě a navíc, kompost je teďka zase v kurzu). Ale taky mapy Itálie, kusy kartonu se jmény měst ze stopování, extrémně hnusnou plyšovou hvězdici, kterou jsem si vytáhla v takovým tom automatu na plyšáky v Kempu Viking, když jsem byla poprvé na vodě. Mám taky sbírku placek, propisek – ke všem mám, samozřejmě, zvláštní vztah. Specifickou vztahovou kategorií je, samože, oblečení a knížky. Už asi měsíc přemýšlím, kolik si jich s sebou dovolím vzít, i když jsou neskladný a těžký. Prostě jsem ráda obklopená upomínkovými předměty a zhmotnělými vzpomínkami.
Máme možnost s sebou do letadla vzít 30 kg do zavazadlového prostoru, 7 kg nahoru do kabiny a tašku s notebookem, foťákem (přičemž 1,8 kg váží naše batohy). To je málo na to, abych s sebou mohla vozit Hundertwassera, 60 propisek a po vytřídění “must have” kousků 11 tlustejch knížek a asi 4 hubený. Jsem smířená s tím, že většina oblečení zůstane doma v Čechách (hlavní třídění mě ještě čeká, ale pomalu promýšlím, kam bych to, ze kterýho jsem vyrostla, poslala). Několik tašek dostane organizace Jako doma, něco málo kámošky… Měkký věci se vždycky někam vejdou.
Jenže já taky moc nemám ráda změny, takže čekám, kdy se mi po snech o špinavým moři a průchozím pokoji začne zdát o tom, že budu muset začít používat jinej olejíček a micelární vodu na obličej, nebo o tom, že si salát nemůžu dát tou zakulacenou vidličkou. A těžko se mi smiřuje i s tím, že v roce 2020 prostě nevytáhnu ty krásný zelený semišový boty na platformě (který mám 7 let a měla jsem je na sobě 6krát – první rok jsem se neodvážila).
_____
Poslední srpnovou neděli se Adam odjel loučit s kamarádama někam na regionální hudební fesťáček a já jsem si vyhradila den právě na přebírání a třídění věcí v těch kouscích nábytku, který pojedou do hometownu už příští týden. Všechny ty smlouvy a bloky všech velikostí a leštěný papíry a štětce z IKEA a nepoužitý vodový pastelky (jo, jsem ujetá nejen na propisky, ale na papírnický zboží všeho druhu, i když ho doma v podstatě nepoužívám) – s tím se nějak zvládnu dočasně rozloučit.
Ale přišla jsem na to, že hodně specifický vztah mám k černobílým fotkám z dětství (před lety jsem si od našich odnesla několik, který ke mně promlouvají výjimečně silně) a k těm několika pastelkám, kterými jsem si kreslila už ve školkovým věku. Nikdy jsem je nechtěla vyhazovat, jednou za pár let jsem (čím starší, tím víc dobrovolně) vytřídila ty nejkratší a nejzlámanější a když jsem se ve čtyřiadvaceti nadobro stěhovala od našich, část z nich (ty, co nejlíp kreslily, měly netypický odstíny a dalo se s nima dobře stínovat) jsem si vzala s sebou. Na Žižkov, i později do Vršovic.
A dneska jsem na ně narazila při úklidu v zeleným igelitovým pytlíku, otevřela ho a ta vůně dětství byla mimořádná. Vzpomínky na vybarvování u stolu s hnědou lampičkou (která dřív byla modrá, než ji mamka přestěhovala z ložnice do obýváku, kam se modrá nehodila), když venku byla brzo tma a zima, kreslení v posteli, když jsem byla nemocná a jedla u toho piškoty namočený v čaji a měla puštěný český Krkonošský pohádky nebo japonský anime Candy Candy (který bylo v telce už v devadesátkách a já nikdy nezapomenu na scénu, kdy málem otrávili koně ricinovým olejem a na to, jak se tam těm dětem zalejvaly oči obříma slzama). Tuhle nostalgii, kterou s sebou přinesl bolavý proces příprav na velké stěhování, nešlo nesdílet. S Adamem jsme se domluvili, že některou z těch pastelek a všechny fotky si vezmu s sebou pro štěstí.
A tohle je úplně poprvé, kdy úplně vážně a bez nadsázky píšu, že to období příprav je obrovsky stresový. Mám pocit, že nic nestíhám a stihnout už ani nemůžu. Že mi to nejde v práci, protože pořád myslím na to, co musím zařídit po ní, a po ní jsem zase špatná z toho, co jsem tam nestihla dodělat a možná už ani do odchodu nestihnu.
Někdy mi není hej ani doma, kde to se mnou nemá jednoduchý Adam. Někdy mi není hej tak moc, že si říkám, že jsme si ukousli moc velký sousto, že jsem slabší než jsem si myslela a že na to prostě a jednoduše nemám. A v těch chvílích je při mně Adam, který se snažívá všemi prostředky mi připomínat, jak moc už jsme blízko a jaký velký věci nás čekají. A tak vždycky zavírám oči a představuju si nás dva na pláži (a přiznávám, že i v neoprenu, ve kterým v těch představách nevypadám jako tučňák – což podle mě reálně hrozí) a opakuju si, proč jsem se rozhodla do toho s Adamem jít: protože to bude velký životměnící dobrodružství, ze kterýho můžeme vyjít jedině jako vítězka s vítězem.
