Když dostanete vízum, jehož žádost jste připravovali několik měsíců, tak se radujete, to je jasný. Radujete se třeba i tak, že se během pikosekundy vyfouknete po výměně názorů, u níž jste se zařekli, že tentokrát fakt nepromluvíte jako první. Jenže pak vibruje telefon, nestíháte ho zvednout, a než ho vyhrabete, přijde Vám na Facebooku zpráva: Čauko, Leni. Můžeš dávat výpověď. Máte vízum.
Takže to hned hlásíte na druhou stranu deky (protože jste si názory měnili v radotínským biotopu). Smějete se, pak voláte nazpátek a ptáte se, co to teď pro Vás znamená. Jdete si do stánku pro gin&tonic (to koukáte, že znám i jiný koktejly, než piňakoládu, co?) a voláte maminkám a tatínkům a bráchům a těšíte se, až to řeknete i dalším nejbližším mimo Vaši krevní přízeň.
Pak vychladnete a domluvíte si důležitou “předodletovou” schůzku v agentuře Information Planet (IP), na které dostanete vkusný “merch” v podobě pytlíku na záda, plátěnky přes rameno a složky se všemi papíry, bez kterých byste nemohli odletět. Poprosíte o spolupráci při hledání nejlevnějších letenek (protože v tom všem placení už fakt upozadíte potřebu jen jednoho přestupu se stevardkami a stevardy s červenými šátky kolem krku) a berete cokoliv, co je pod 20 tisíc na osobu. A to řešíte dva měsíce před odletem.
A pak je tady druhá velmi důležitá odrážka, která přichází na scénu po schválení víza: ubytování. Od začátku máte informaci, že IP je ochotná pomáhat i s úbytkem, ale taky víte, že na Gold Coast IP nemá přímo svoje úbytko, za které by mohla ručit. Dostanete příslib zjištění detailů a za pár dní se dozvíte, že žádné koleje nebo intry se doporučit nedají, ale že takový Airbnb má nabídku širokou.
A protože jste si už před časem přečetli v brožuře IP o Austrálii, že ubytování pro jednu osobu ve sdíleným pokoji je cca za 120 – 200 AUD týdně, uděláte průměr – 160 AUD, vynásobíte to dvěma a uznáte, že to je váš strop a že se spíš hodláte vejít do 300 AUD, protože jste škrti a škrtky a protože jste poslední 3 roky bydleli v garsonce, která stála půlku než bylo v Praze běžný (a nehledejte za tím žádnou přívětivost pana domácího, kterej za to chtěl třeba pravidelnou pedikúru, jen v ní jednoduše nebyla v kuchyni voda – a to byste viděli, jaký kouzla se tam daly čarovat). A je vám jedno, že ta brožura je z roku 2017 (a tudíž nezohledňuje všechny ty ekonomický ukazatele za poslední 2 roky)!
Proti Airbnb obecně nic nemáme (když kvůli němu teda zrovna pronájmy garsonek v Praze nestojí skoro stejně jako čistá mzda pokladních v supermarketech – a ne, nemyslim ty, co mají takový štěstí a flek v Lidlu), takže jsme samozřejmě projeli nabídku a zjistili, že když chcete být plus mínus ve středu dění (rozumějte v nějaké rozumné dochozí vzdálenosti od moře, protože surf váží klidně pět kilo a víc, a to už se pronese – představte si nést nějak na těle třeba 4 pet lahve s minerálkou), pohybujete se někde kolem 420 AUD týdně za pokoj pro dva ve sdíleném bytě (průměrovala jsem 10 bytů, které mi AirBnb vyhodilo na konci srpna, ale ta cena byla stejná i měsíc předtím). To je skoro 27 000 Kč za měsíc únor (zatím nevíme, jak se to počítá, když třeba chcete bydlet jen v červenci :D). Hm, zlatý garsonky v Praze, co?
Když jsem na to koukala, tak Adam zrovna řídil, takže já jsem se nejdřív stihla sama naštvat na to, jak je to drahý, pak zpanikařit a lkát nad tím, že umřeme hlady mladý, když jsme si v tý Austrálii ještě nic neužili, a pak se taky sama uklidnit, protože nikdo přece neříká, že přes Airbnb musíme bydlet na věky, a že týden utáhnem a holt si k té počáteční bitvě s jetlagem, ostrýma slunečníma paprskama a nezažitýma vlnama přidáme ještě jednu misi: najít levný, ale přívětivý bydlení.
A tak jsme se přidali na mocný Facebook do skupiny “Cesi a Slovaci na Gold Coast” a na konci července tam nasdíleli následující pojednání:
“Zdravíme z Čech na GC!
září za ranního kuropění přistáváme po 40 hodinách cestování na letišti v GC, kde se chystáme 14 měsíců radovat ze života. Ale k tomu radování bychom si přáli střechu nad hlavou.
Pokud by někdo měl volný (finančně a lokalitně atraktivní) pokoj pro nás dva, vytrhlo by nám to obrovské trny z pat (a paty chceme mít zdravý na 1. surfování, 2. ježdění na kole / longboardu, 3. studování, 4. pracování – pořadí prvních dvou aktivit je neměnné).
Kdybyste o něčem věděli, budeme rádi za sdílení informací (o Gumtree víme, ale osobní doporučení je osobní doporučení). Díky! Lenka&Adam
PS: Máme rádi srandu, umíme udržovat pořádek a platíme včas, fakt.”
(Hlavně si teď nemyslete, že ten longboard jsem myslela pro nás oba. Mně bude 30 a nejsem úplně diblice ve značkový kšiltovce a šortkách, ale Adam o tom básní už od doby, co longboard viděl v akci v Albertu za tisícovku. + Podotýkám, že to není tak, že bych si nikdy v životě na hlavu nevzala něco s kšiltem. Ono když máte dioptrický brýle, tak se bez nějaký pokrývky hlavy v tý Austrálii prej neobejdete.)
A pak se, jako první, ozvala Isabel. Hezkou češtinou nám nabídla pokoj ve svým růžovým domku se zahradou a bazénem, ve kterým bydlí sama. Pokoj, kterýmu dominuje velikej obraz s hippie znakem míru. Pokoj s postelí, na který se nebudu moct roztahovat, jak jsem zvyklá (což se bude v zimě hodit, protože v Austrálii nemají topení a spí běžně na elektrických dečkách – ještě, že mám Adama), se sedačkou, psacím stolem, zrcadlovou skříní a dvěma velkýma dveřma ven. 12 minut pěšky na MHD, 17 minut pěšky na pláž. To vše za méně než 300 AUD na týden.
Jsme si vědomi toho, že to zní moc idylicky, navíc na první dobrou. Ale s Isabel jsme v kontaktu, hodně se ptáme, vzájemně se oťukáváme. Nabídla nám vyzvednutí autem na půlce cesty z letiště. Nejí maso a zajímá se o přírodní oleje. To nemůže dopadnout špatně. Věříme tomu.
